39. Lev nemejský 2/2

15. března 2016 v 8:01 | Angie + Annie |  Růže z Norfolku
Regulus velebil sám sebe za to, jak byl prozíravý a nic nepil. Vyletěl z klubu jako střela a o minutku později už jel směr Chiswick House. Annie. Sama doma. Toho nemohl nevyužít.
Ano, pořád se zlobil, že se paktuje s tím zločincem Mannersem. Neviděl ji s ním rád, byl to nebezpečný člověk, ale ona jako by toho, co jí o něm říkali ostatní, vůbec nedbala. Jeho nenávist k Mannersovi pramenila čistě z osobních důvodů, za tím tupcem utekla prozatím jediná žena, kterou miloval a doteď je nezvěstná.
To, co se dělo, ta přitažlivost k Annie Howardové, ta její přitažlivost k němu, to, ač se toho bál, že se mezi nimi nejspíš něco rodí, ten Mannersův zájem o ni - všechno mu to až nápadně připomínalo minulost. Minulost, na kterou nevzpomínal rád. Nemohl dopustit, aby se to opakovalo.
I proto právě teď jel do jejího domu. Zčásti proto, že s ní chtěl být, ale i proto, aby se ujistil, že tam není Manners. Měl pocit, že ten volant rozmáčkne, sotva pomyslel na to, že by tam přeci jen mohl být.

Jistě, jet tam, bylo jako páchat sebevraždu, ale nemohl si pomoct. Prostě nemohl. Musel s ní zase na chviličku být. Přestože se stále snažil přesvědčovat, že jedna noc s Annie mu bude stačit, začínal o tom pochybovat. Byla jako droga. Nesmírně návyková. A to s ní ještě ani nespal! Chtěl to, ale zároveň ho i děsilo to, jak závislým se může stát. Jet tam bylo, jako kdyby alkoholik vyprázdnil skleničku whisky. Jenže tomu nešlo odolat.

Ve změti těch myšlenek si ani neuvědomil, že už míří po Burlington Lane k Chiswicku. Před bránou zabrzdil tak prudce, až pneumatiky zapískaly. Byla otevřená a on jen tak chvilku seděl a díval se na obrovský pozemek za bránou.
Přemýšlel.
Sirius už v tom byl až po uši, už podlehl, ta maličká ho dostala. A Regulus, ač nerad, moc dobře věděl, že jednou přijde řada i na něj. Tak proč to prodlužovat?
Bylo to zcela nevyhnutelné. A on to věděl už od chvíle, kdy se Angie, jako přízrak, zjevila v jeho bytě a vyjela po něm. Už tehdy věděl, že jednou bude jeho švagrová. A on… že nakonec její sestře stejně podlehne.
Nebyl to však jen sexuální chtíč, bylo tu i něco jiného. Něco, co ho pohánělo, aby jel rychleji, když mu před očima vyvstala představa lady Annie s hrabětem Mannersem. S hrůzou, proudící v celém těle, si zmateně uvědomoval, že je možná zamilovaný a nesnese, aby se jí něco stalo.
Sešlápl plyn.

Vjel dovnitř a jel až k vile. Rychle vystoupil, vyběhl velké schodiště a zmáčkl zvonek. Zanedlouho se otevřely dveře.
"Dobrý večer, vévodo Blacku." pozdravil ho John, už v županu. Pravda, mohlo být už kolem jedenácti, na návštěvu ne zrovna obvyklý čas.
"Dobrý," odpověděl překotně a už nakukoval dovnitř za Johna, jestli tam náhodou někde neuvidí Davida. "Je lady Annie Howardová doma?"
"Jistě," přikývl John. "Přejete si s ní mluvit?"
Regulus se ovládl, ale toužil se ušklíbnout. Prý mluvit, to určitě. "Tak nějak." řekl.
"Pojďte, prosím, dál, zavolám ji." vyzval ho John, ustoupil a zavedl ho do uvítacího salónku.

Annie zrovna ležela v posteli, na nohách ji hřál rozvalený Sunny a u srdce řádky z Heroinových deníků, když se ozvalo zaklepání.
"Dále," zavolala a zvedla zrak od knihy.
"Lady, je tady vévoda Black, nejmladší. Přeje si s vámi mluvit a čeká v uvítacím salónku." John se uklonil, zatímco jí oznamoval zprávu.
Annie to překvapilo. Netušila, jestli příjemně nebo nepříjemně, asi něco mezi tím, to podle toho, jak se bude setkání vyvíjet. "O-opravdu? Aha. No, buďte tak laskav, Johne, a přiveďte ho, prosím, sem nahoru." řekla, začala vylézat z postele a natahovala se po saténovém župánku.
Sunny lenivě seskočil z postele a natáhl se na obrovské kožešině před Annieinou velkou postelí.
"Jistě, mylady." přikývl John, znova se uklonil a vycouval z jejího pokoje.

Annie se rozhlédla. Nejdříve ztlumila světla, číst už asi nebude. Z konferenčního stolku sebrala všechny pracovní papíry a zanesla si je na svůj pracovní stůl. Z malinkého baru, zabudovaného do zdi, vytáhla dvě skleničky, bílé víno a položila vše na stolek.
Upravila polštářky na své pohovce v černé barvě, rychle zanesla do šatny těch pár kousků oblečení, které měla na opěradle, a když zrovna Sunnyho lákala do jeho obrovského pelíšku, ohnutá a se zadkem vystrčeným ke dveřím, otevřely se.
Prudce se narovnala a otočila. Za Johnem se tyčila obrovská postava, která se rozhlížela, jako by se snažila něco či někoho najít. "Děkuji, Johne, můžete jít, bude to všechno." vyhrkla ještě dříve, než jej John stačil uvést.
"Mylady," uklonil se. Pak se otočil k Regulusovi. "Vévodo," Uklonil se i jemu a pak odešel.

Regulus vešel dovnitř. V jejím pokoji byl prvně. Navštívil ji už v jejím pokoji, když bydlely v jejich londýnském domě, ale tady v Chiswicku nikdy. Měla to tam útulné a hezké. Obrovská televize skoro přes půl zdi, u pohovky krb, kožešiny na podlaze, veliká postel s nebesy, knihovna. Moderní a vkusné. A přestože to bylo moderní, podivuhodně to do té vily, dokončené roku 1729, zapadalo a nepůsobilo jak kýč.
Jeho pohled utkvěl na dvou skleničkách.

"Přál jste si něco, vévodo?" zeptala se Annie, když se nějakou dobu jen rozhlížel a nic neříkal. Stála tak dva metry od něj a prohlížela si ho.
Trhl sebou. "Přál. Přál jsem si vás. Ale jak vidím, nejspíš čekáte návštěvu. Asi hraběte Mannerse, že, když se s ním pořád někde ukazujete." vychrlil jízlivě.
Nechtěl to říct, nechtěl se chovat takhle, chtěl být okouzlující, ale když se jednalo o toho kreténa, Regulus nad sebou ztrácel kontrolu. Vyklouzlo mu to, prostě se neovládl. Ano, nesnášel ho kvůli všemu, na co si vzpomněl, ale i on sám ve svém hlase slyšel ten nádech žárlivého tónu. Nemohla ho přeslechnout.
"Víte, co? Jestli jste mě sem přišel peskovat, tak zase můžete jít. O to nestojím, nejjasnější Milosti." I Annie přepadla jízlivost. "Nemáte žádné právo mluvit mi do toho, s kým se scházet mám nebo nemám. To není vaše věc. A i když to není vaše věc, tak pro informaci, ty skleničky tam ještě před dvěma minutami nestály. Takže zapojte trošku důvtipu, jestli nějaký máte, a možná na něco překvapujícího přijdete, vy pitomče!" křičela na něj šeptem.
Tohle jeho chování nesnášela. Ty změny nálad. Nikdy netušila, co očekávat a občas ji to už vážně vytáčelo. Měla ráda nevyzpytatelné muže, ale tohle byl příliš silný šálek kávy i na ni.

Regulus v jeden okamžik pocítil dvě protichůdné věci. Klid a vztek. Klid proto, že na Mannerse nečekala a vztek proto, jak s ním mluvila a že plísnila jeho, že nemá co mluvit do jejích záležitostí.
SAMOZŘEJMĚ, že měl co mluvit! Chce se stát jeho ženou! Nebo chtěla stát…
Regulus udělal tři kroky a najednou stál jen kousíček od ní. "Tak se mnou nemluvte, lady! Byla jste to vy, kdo se strašně hnal za sňatkem se mnou! A já u někoho, kdo si mě chce vzít, nestrpím, aby se scházel s nebezpečnými lidmi! A zvlášť s Mannersem. To je vyloženě KRÁL, promiňte mi to slovo, ale nemohu jinak, kokotů a já ho nenávidím! Takže pro zachování mých sympatií se ho ihned vzdejte po dobrém! Nebo to půjde po zlém! Copak jste úplně na hlavu padlá? Všichni okolo vás varují, ale vy si pořád toho kreténa musíte neustále tahat do postele a ochomýtat se kolem něj! JÁ UŽ VÁŽNĚ NEVÍM, JAK VÁM ŘÍCT, LADY, ŽE TO NENÍ VHODNÝ MUŽ PRO VÁS!" křičel, ale také šeptem, s hlavou skloněnou k ní a z očí mu šlehaly blesky.

Annie zkřivila obličej. "Ááá, držte už hubu, vévodo." zafňukala otráveně, už na něj, a ty jeho řeči, neměla sílu. Všimla si, jak se Regulus zarazil.
"Držte hubu?" zopakoval nevěřícně a probodával ji očima.
"Přesně. Už mě to nebaví poslouchat. Jestli jste sem přišel dělat mi kázání, tak jak jsem řekla, jděte, já s radostí vykážu vás."

Překvapilo ho, jak drzá k němu byla, ale zároveň to byl jakýsi takový políček, aby se probral. Uvědomil si, proč tady vlastně je. Nechtěl po ní křičet, ani jí nic nakazovat, ale byl prostě vytočený a Mannerse opravdu ze srdce nenáviděl.
Vypadala tak rezignovaně, tak vyčerpaně a jako by byla radši, kdyby tam nebyl. To ho zamrzelo, vždycky to mezi nimi jiskřilo, ať už vzteky nebo touhou, ale nikdy nevypadala tak vyčerpaná, tak otrávená.
Odhodlal se proto k něčemu, co normálně skoro nedělal. "Omlouvám se."

Annieino obočí překvapením vylétlo nahoru. Čekala už snad všechno, jen tohle ne. Omlouvající se Regulus Black. Neskutečné. Měla před sebou nový exponát do přírodopisného muzea tady v Londýně, konkrétně do sekce zoologie.
Kdyby byla Angie, pořádně by ho podusila, jenže Annie tak zjihla jeho omluvou, až se jí to nelíbilo.
"Tak co chcete?" zeptala se o poznání mileji.
"Už jsem řekl." odpověděl, zatáhl za pásek župánku a ten se rozvázal.
"Vy vtipkujete! Nejdříve tady na mě křičíte, urážíte lidi a teďka byste se chtěl se mnou vyspat? Opravdu byste si měl ujasnit, vévodo, co vlastně chcete a jaký chcete být."
"Manners není člověk, je to obyčejná svině." říkal klidně Regulus a Annie, visící na jeho rtech, si jen matně uvědomovala, že jí svléká župánek. "Nemám ho prostě rád. Nesnáším ho. A když dojde na něj, neumím se ovládnout." mluvil dál a dlaní jí přejížděl po holé ruce odshora dolů.
"To jsem si všimla." utrousila Annie a snažila se nevnímat, co jeho hlazení s jejím tělem dělá. Přestože měla jen saténovou bílou košilku, začínalo jí být hrozné vedro. "Ale stejně, měl byste se naučit ovládat. Takhle křičet jste nemusel." řekla, snažíc se myšlenky orientovat tímto směrem.
Viděla ale, že jeho tvář už je zaujatá něčím jiným, už nejspíš ani nevnímal, co říkala.

Soustředil se jen na její tělo, nejradši by ji chytil, odnesl do postele a vzal si ji. Kousíček po kousíčku by ochutnával to heboučké, voňavé tělíčko…
Přitáhl si ji za pas k sobě a otočil. Zezadu ji objal, a zatímco bořil nos do těch vlasů, sladce vonících po malinách, a s přivřenýma očima vsával tu její vůni, opřela hlavu o jeho hruď a položila dlaně na jeho ruce.
"Takto lva nemejského slyšíš řvát / jenž do tebe by, jehně, chtěl se dát / pokorně jeho tlapám hleď se vzdát / a snad dostane chuť si s tebou hrát." šeptal a pak se sklonil ještě víc a políbil ji na krk.

Annie začínala mít nohy jako z tvarohu. Byla to stará romantička a Regulus nejspíš věděl, jak na ni. Tohle byla přímá invaze do jejího srdce. Kdyby na jejím místě stála Angie, asi by vyprskla smíchy a ptala se, co jí to vykládá za básničky. Jenže Annie byla jiná, křehčí, romantičtější.
Majetnicky ji tu horkýma rukama objímá, do ucha cituje Shakespeara se slovy víc než výmluvnými.
Jeho "tlapám" se už vzdala a jeho chuť si s ní hrát, začínala cítit až kousek nad zadečkem. Tak maličká oproti němu byla.
Chytil ji za dlaň a natáhl pravou ručku lehce do strany. Pomaličku a jemně ji začal líbat na krku, pokračoval na rameno, ze kterého zuby stáhl ramínko košilky a pokračoval s polibky po celé její ruce. Druhou rukou zajel pod košilku a hořící dlaň jí položil na bříško. Výš se zatím neodvážil.
Annie připadalo, že nic jiného, než tento moment, neexistuje. Cítila se tak výjimečná. Veškerá pozornost od samotného vévody Blacka nejmladšího.
Věděla, že dnes přijde to, k čemu už dlouho směřovali. Občas jim to někdo překazil, občas to překazila sama. Ale dneska už nehodlala nic bojkotovat. Chtěla se tomu lvu nemejskému vzdát.
K čertu s Davidem! Regulus jí právě servíroval sladké ochutnávky toho, po čem už nějakou dobu prahla. Zatím to byly jen takové jednohubky, polibky, ale už si nemohla dočkat, až si smlsne na hlavním chodu. A možná přijde i dezert.
Snad ještě slaboučký hlásek v koutku duše napovídal, aby to nedělala, že podstupuje riziko, že už ji potom nebude chtít, ale nechtěla ten hlásek už poslouchat. Jednou nechtěla přemýšlet, ale jednat. Bezhlavě. Jako to dělávala její sestra.
Udělala krok vpřed, ale svou ručku nechala v jeho dlani. Nechápavě se na ni podíval, ale ten výraz zmizel, když ho pomalu začala vést k obrovské posteli.
"Co mi zarecituješ teď, abychom se dostali ještě dál?" zeptala se Annie.

Regulus se usmál. Ač na to nevypadal, načteno toho měl spousty. "Tak chtěl bych jednou v noční tmě / když rozkoší čas už se blíží / k tvým pokladům se bez obtíží / dostati a pak rozhodně ztrestati tvoje krásné tělo / a spolu s ním tvůj marný klín / aby tím krutým zraněním nesmírná muka vytrpělo / i sladkou něhu závratnou / a potom bych chtěl v tvoje ústa / teď půvabnější dozajista / vlít náladu svou jedovou."
"Baudelaire," vydechla Annie, naprosto unešeně. Všiml si, jak se její úchvatné tělo slabě třese, když se zadíval na ten dlouhý štíhlý krk, viděl, jak žíly zběsile tepou.
Nejspíš i ona měla dost načteno. Ale to ho teď nezajímalo. Opatrně jí z druhého ramene stáhl překážející ramínko a košilku stáhl dolů.
Stála před ním úplně nahá.
Uvědomoval si, že už je příliš pozdě, aby přestal. Ukazováčkem jí přejel od krku, přes žlábek mezi ňadry až na bříško. Měla tak hebkou kůži. Voněla po nějakém drahém krému a on šílel.
Vzal ji do náruče. Nečekala to, trošku se polekala a zalapala po dechu. Bezmyšlenkovitě se ho chytila kolem krku. Položil koleno na postel a pak opatrně i ji. Rukou jí přejel od kotníku, přes lýtko, stehno až k boku. Očí se jí leskly touhou.
Vzpomněl si na výrok Geoffreyho Chaucera. Ten chlap měl sakra pravdu. Speciálně v jejím případě. "Co je lepší než moudrost? Žena. A co je lepší než dobrá žena? Nic." A to ve všech interpretacích.

"Chaucer." zachraptěla. Měla pocit, že se pod jeho doteky rozteče, jako by byla z čokolády. Pálily ji na kůži jako prudký sluneční svit, ale přesto nikdy nezažila něco tak dechberoucího. Regulus Black musel být neskutečný milenec.
Pocítila prudkou touhu to poznat co nejdřív. Přitáhla si ho za tričko a s velkou vášní napadla jeho ústa. Byl natažený přes její nahé tělo, ale neležel na ní, zapíral se rukama.
Když se nasytila těch opojných polibků, činila se, aby si taky mohla zkusit, jaká je na dotek jeho obnažená kůže. Přetáhla mu přes hlavu tričko a dala se do rozepínání džínů. Netrvalo to dlouho a poslední části oděvu, které ji dělily od toho božského těla, letěly pryč. Byl teď před ní stejně nahý jako ona před chvilkou.
Bohové mu to tělo mohli jen závidět.
Probudilo to v ní nesmírnou touhu, zvláštní, kterou nezažila, ne v takové míře. Takhle se cítila poprvé. Jako by si ji v sobě schovávala speciálně pro něj. Ta dychtivost ji přiměla k tomu, aby zlehka pokrčila nohy v kolenou a pomaličku je mírně roztáhla, když ji chtěl zalehnout.
Regulus nemohl od toho nesmělého pohybu odtrhnout oči. Dělala to skoro až stydlivě. Nebylo to ovšem ani trochu vulgární, chodidly se dotýkala peřiny, jen mu zkrátka chtěla dát najevo, že je připravená na moment, k němuž oba směřovali a po kterém toužili.
"Věř mi, že vrcholná rozkoš se nikdy uspíšit nemá, nýbrž průtahem dlouhým zvolna se přivábit má." šeptal a pobaveně se usmíval nad její nedočkavostí. "Ještě ne, miláčku."
Zaúpěla. "Ovidius se nebude zlobit, když to uděláme jinak." řekla. "Prosím." dodala šeptem.

Regulus byl vychován tak, aby ženám plnil každé přání. Byl džentlmen. Copak mohl odmítnout, když s tak trýznivým výrazem prosila?
Nemohl. Ale ještě chviličku si lev se svým jehňátkem bude hrát. Ještě malou chviličku. Podrobí si jehňátko svými doteky prstů a rtů na těch nejcitlivějších místech.
Položil jí obrovskou horkou dlaň na hebké koleno a stlačil jej zpátky na peřinu. To samé udělal i s druhým, trošku couvl a začal jí líbat levou nožku od kotníku směrem nahoru.
Mučivě pomaličku postupoval a cítil, jak hoří nedočkavostí, jak je neklidná. Líbilo se mu to, hrozně moc. Už jen ten pocit stál za všechno - ten pocit, že ji má, že je jeho. V srdci mu doutnala taková radost, že jen čekal na chvíli, kdy bude následovat výbuch a sežehne jej.
Schválně bez polibků přešel to místo, kde chtěla, aby ji líbal nejvíc. Pokračoval na bříšku k pupíku a stále výš. Hladil ji volnou rukou po boku, přejel s ní přes pas až k ňadru. Byla tak štíhlounká. Když prsty klouzal po jejím těle, přemýšlel nad tím, jestli jeho tíhu snese, jestli snese ten zápal, s kterým si ji vezme.
Dlaněmi ho chytila za tváře a přitáhla si jeho obličej ke svému. Chviličku se na něj jen tak dívala, jako by chtěla něco zjistit. Byl si jistý, že jeho oči jsou nyní naprosto čitelné. Políbila ho.

Líbali se dlouho a tak, jako by neexistovalo nic jiného. Jednou rukou se stále zapíral, aby ji nezalehl, protože byl velmi těžký, ale tou druhou, volnou, jemně odsunul její pravou nožku do strany. Měl pocit, že si toho ani nevšimla. S takovým zanícením ho líbala.
Chtěl se věnovat jí, aby nemusel myslet na to, jak moc vzrušený je on sám. Věděla to i ona, neboť byl na ní nahý.
Prstem ji začal dráždit. Nejspíš ji to překvapilo, protože vytřeštila oči a kousla ho do jazyka. Hrdelně zasténal bolestí. Cítil, jak teplá tekutina zaplňuje dutinu ústní. Odtáhl se od ní, aby tu krev polkl, ale přitáhla si ho zpátky, oči měla pološílené mučivou rozkoší, kterou jí způsoboval a potom jeho jazyk vsála do úst a tak ranka zaplňovala krví její pusu.

Když se zavřenýma očima a vychutnávajícím si výrazem polkla jeho krev ona, připadalo mu to neskutečně mocné a úchvatné. Byl jako u vytržení. Přestože ještě ne úplně fyzicky, už byl v ní. Proudil jí v krvi. Byl naprosto očarován. A to tak, že přestal s jejím dosavadním mučením. Jen zíral fascinovaně na její tvář.
Nemyslil si, že to udělala z nějakého hlubšího významu, ale kdysi spojení krve znamenalo mnoho. A on ten pocit měl i tady. Jako by polkla kus jeho samotného. Jako by to byl nějaký rituál spojení. Spojení navěky. Spojení, které završí bezpochyby fantastickým sexem.
Po tady tom už odmítal mučit sebe i ji, odtáhl se, vzal dva malé polštářky z těch mnoha, které měla na posteli, vsunul jí pod zadeček ruku a nadzvedl ji, jako by nic nevážila. Polštářky jí pak položil pod zadeček. Chytil ji za pas a i s polštářky pod zadečkem si ji přitáhl blíž k sobě. Políbil ji do klína. Zasténala a její tělo mu vyšlo vstříc ještě víc, než vycházelo díky polštářkům. A potom si ji vzal, musel zakončit ten úchvatný rituál.
Snažil se být jemný, nechtěl jí ublížit. Přesto mu připadalo, že si počíná jako slon v porcelánu, protože působila tak maličce, tak křehce.
Pomalu ztrácel hlavu. Měl už mnoho žen, žen, kdy sex s nimi považoval za úžasný, jenže s ní to mělo zvláštní příchuť. Bylo v tom víc. Něco krásného a zároveň nesmírně dráždivého. Bylo to i něco v ní, něco, co mu nedávalo spát, co ho vzrušovalo, jen když se ocitla vedle něj, když se ho letmo dotkla. Neuvěřitelná chemie mezi jejich těly. S příměsí lásky, kterou k ní začínal pociťovat, to dohromady tvořilo elixír jeho života. Věděl, že už bez něj nedovede žít.

Annie se probudila velmi příjemně vyčerpaná. Milovali se celou noc, jako by se snažili si vynahradit celé ty měsíce. Její romantickou duši ovšem nejvíc těšilo to, jak usnuli. Regulus, protože byl horkokrevný, se k ní zrovna tulit nechtěl - skoro jako každý chlap, ale když leželi docela kus od sebe, oddechovali a zírali do stropu, aby si to všechno utřídili, uvědomili, přijali a vzpomínali, natáhl ruku po její dlani. Vzal ji za ni a položil si ji na srdce. Dlaň pravé ruky položil na hřbet její a takhle to zůstalo, dokud neusnuli. Cítila jeho tlukot.
Znamenalo to pro ni mnohem víc, než kdyby se k ní tulil.
Ani jí nevadilo, že už jí ruka trne. Držela se statečně. Odmítala ruku stáhnout zpátky. Jako by to snad mělo být naposledy, co ho chytila za srdce.

Když se ohlédla vedle sebe, už tam nebyl. Lhala by, kdyby si řekla, že ji to nemrzí, že to čekala. Lhala. Protože v noci měla takový zvláštní pocit, že tentokrát to není jen o sexu, že Regulus touží po její osobě.
"Už jsem myslel, že se neprobudíš."
Sotva to uslyšela, prudce si sedla. Peřinu si přidržovala na nahém těle a najednou překvapená zírala do tváře vévody Reguluse Blacka, který se jen v kalhotách rozvaloval na její sedačce, jako by mu to tu patřilo. Netušila, z čeho být v šoku víc, jestli z toho, že Regulus zůstal anebo z toho, jak má její obrovský tygr hlavu na jeho mohutném stehně, nechává se hladit, drbat a slastně u toho přivírá oči.
"Moc hodná kočička." řekl Regulus, když neodpovídala.
"Co jsi mu udělal? Nenechává se hladit od nikoho. Jen ode mě, případně Angie, když má náladu."
Regulus se ušklíbl. "Nic jsem mu neudělal, přišel sám."
Annie si odfrkla a vstala i s peřinou okolo těla z postele. "Nevěřím." Když spatřila Reguluse, jak se zamračil a chystá se k ní vydat, utekla do koupelny.

Umyla se, chvilku se na sebe dívala do zrcadla a mluvila se sebou. Samozřejmě tiše. Nevěřila, že tu Regulus opravdu je. Ale úsměv Annie v zrcadle prozrazoval, že ano.
Natáhla si vytahané domácí tričko a kalhotky a vešla do své ložnice. Regulus pořád seděl na pohovce a listoval nějakým časopisem. Sunny už se vyhříval u krbu.
Sedla si vedle něj, zadkem na paty. Loket položila na opěradlo pohovky a podepřela si bradu. Dívala se na něj jako na svatý obrázek, usmívala se. Ta chvíle nepotřebovala slova. Připadalo jí, že na tu pohovku patří. Že tam vždycky patřil.
Položil časopis na stůl. Otočil se na ni, chviličku se na sebe usmívali a pak ji políbil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angel Angel | 5. dubna 2016 v 7:53 | Reagovat

Já tě asi miluju! :D

Je to pár let, co jsem tuto povídku četla u Angie na blogu. Pak tam zmizela a já jí stále hledala...
Dnes u snídaně jsem to po pár letech zkusila znovu. Úplně random jsem najela na tvůj blog, protože mi teprve dnes došlo, že jste to psaly spolu. A ona tady je!!!! :))

Nejlepší věc, která se mi dnes mohla přihodit. Už se těším, až si najdu chvilku a zase si jí celou přečtu :))

2 Annie Annie | Web | 6. dubna 2016 v 19:47 | Reagovat

[1]:Velmi mě potěšil tvůj komentář! :D Ani nevíš jak. Povídka je stále k dostání na blogu Angie - ale má tam trochu složitější přístup: http://lost-in-today.blog.cz/rubrika/ruze-z-norfolku

Snažíme se ji dopsat... :) Takže doufám, že budeš spokojena... Sice naposledy, když jsem si pročítala povídku tak jsem si u prvních málem vyškubala vlasy, takže časem plánujeme úpravy.. protože to prostě musí být... :D Ještě jednou děkuji za komentář.. Ani nevíš jakou radost si mi jím udělala zase ty!

3 SergiooU SergiooU | E-mail | 17. ledna 2017 v 9:36 | Reagovat

I found this page on 18th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it is not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Simply search for:  pandatsor's tools

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama