38. kapitola- Zahalené v černé 2/2

19. února 2016 v 8:00 | Angie + Annie |  Růže z Norfolku
Pršelo. Jakby taky ne. Celé dny střídavě mrholí, nebo se objeví nečekaná průtrž mračen. Idylické britské počasí. Prostě nádhera. Když to přijde, můžete hodiny a hodiny pozorovat nepřetržitě stékající kapičky různé velikosti mířící k zemi či vašemu milovanému sporťáku. Jedna taková jarní bouře smetla celou rodinu Blackových z výšin až na samé dno.
Je to už několik dnů, možná týdnů, kdy se to stalo. Byli jsme zrovna na večírku pořádaný bůhví kým. Byly pozvány i sestry Howardovy, nečekaně a tak jsem strávil docela příjemný čas s Angie. Ten večer byl úchvatný, ona byla úchvatná. Ale pak se ta smršť jednoduše přehoupla přes palubu v podobě jednoho jediného telefonátu. Kéž by ho Regulus nikdy nezvedl.
Vlastně co si to namlouvám. Začalo to už před Vánoci. Noční pocení, závratě, únava. Skončilo bezpříznakové období. Leukémie. Hrozivé slovo, hrozivá nemoc. Možnost vyléčení? Mizivá. Duše i zbídačelá těla již nedokázala čekat na vhodného dárce. V tomto případě byly naše peníze naprosto k hov…u. Člověk může mít prachů jako šlupek a přesto se uvnitř cítí prázdný. Ano, prázdnota…. Ve svém srdci se Angie dělí s touto novou návštěvnicí.
"Sešli jsme dnes zde, na tomto místě, abychom uctili památku těchto dvou zesnulých nebožáčků…" I tenhle farář musel být nechutnou sumou podplacen, aby vykonal obřad v takovémto počasí. Tolik k uctění památek dvou nedožitých životů, náboženské solidaritě, empatii či úcta ke starobylému rodu Blacků.

Snažili jsme se pomoct dvěma duším. Dali jsme jim domov. S Regulusem jsme si dobrovolně nechali říkat tátové, ať to znělo sebevíc homosexuálně. Nevšímali jsme si toho. Otevřeli jsme jim svá srdce a oni nás opět naučili milovat. Což jsme do toho okamžiku, než jsme je poprvé objali, považovali za nemožné. Já se rozešel s Carlou a Reguluse podvedla Shirley. Oba jsme v té době bylI dost emočně na dně, ale ty nadějeplné oči dětí v dětském domově nám dodaly sílu. Timmy a Gaia nás milovali, ačkoliv jsme byli zvrhlé a nešťastné persony, utápějící se v ženách i alkoholu. Kdo jen mohl tušit, že je neuvidíme ani dospět. Nepředstavili jsme je společnosti, nevedli Gaiu na prodlouženou a hlavně… nevedli jsme je ani do mizerné první třídy. Tolik k radostnému soužití, které jim s námi ten nahoře vymezil.
"Náš Pán je milostivý. Pověřil tyto maličké, aby naplnili štěstím tuto rodinu, i když jen na malou chvíli." Ani nevíš, jak moc máš pravdu. S tou milostí bych to ale nepřeháněl. Mohlo by se totiž stát, že vám jednu ubalím, velebný otče. V čelisti mi zacukal sval.
"Vzdáváme tímto Gaie i tobě Timmothy Blacku veškerou úctu a odevzdáváme vás do láskyplných rukou našeho Pána. Děkujeme, že jsi je osvobodil z jejich tělesného utrpení a poskytl jim úlevu v podobě života věčného." Kriste pane, čí to byl nápad nechat je pohřbít tímto tradičním způsobem? Ten chlap v kolárku má zatracené štěstí, že stojí na opačné straně rakví, jinak by už ochutnal mou pravačku. Pravděpodobně bych se smažil v pekle, ale to mi je naprosto fuk. Co to vlastně kecá za nesmysly, mám být vděčný za to, že jsou po smrti? Loupl jsem očima po osobě stojící prkenně vedle.

Regulus, ale jako by zde ani nebyl. Neviděl jsem ho posledních pár… dní. Nebo to už je opravdu týden? Whisky a kombinace dalších lihovin mi v hlavě nadělala pořádnou spoušť, je vlastně dost možné… kruci, neozval jsem se Angie. Určitě jsem jí nezavolal. Musím to udělat. Časem. Až se jí budu moci podívat do těch přenádherných očí a neskučet u toho jako pes. Jaké trefné přirovnání. Měli jsme ji pozvat. Patří… nebo časem určitě bude patřit do rodiny. Gaia i Timmy ji zbožňovali a přece ji na tento čistě rodinný pohřeb nikdo nepozval. Jo, vlastně to je kvůli její sestře. Od té doby co se producírovala s Mannersem je Regulus zamlklejší, než je u něj obvyklé. To byl ten důvod, proč tady se mnou teď nestojí moje sladká Angie. Pokud by tu byla jedna, musela by zde logicky být i ta druhá. A v tom případě by Regulus asi zešílel. Ať už z pohledu na Annie, nebo z toho důvodu, že se před ní bude muset přetvařovat.
Nicméně Regulus těch posledních pár dnů zůstal zalezlý ve svém pokoji. Co tam dělal? Netuším. Zatímco já trávil svůj volný čas v alkoholovém područí a máma s babičkou potají uklízely věci po dětech, Regulus se svůj bol snažil utopit v hlasité metalové hudbě. Řekl bych, že za tu dobu docela zhubl. Poté co konečně vyšel ven z toho svého zars-, zatraceného pokoje, objal mámu a sebral pohádkovou knihu z té hromady zabalených věcí. Nevěřili byste, kolik toho takové děti mají. Některé věci jsem ani netušil, že jsme nakoupili. Nebo to byly dárky? Kdo ví. Jo, takže vzal z té kupy pohádkovou knížku a zavolal si lékaře. Nějakým nedopatřením si totiž musel nechat zašít zápěstí. Možná to nějakým způsobem souviselo s tím, že jeho pokoj byl napadrť.

"Odpočinutí věčné dej těmto svým dětem, Pane. Přijmi je do svého království, Amen." Amen. Sborově celá rodina Blacků tiše zopakovala slova duchovního. Kriste pane, tohle je opravdový konec. Konec jejich rodičovství. Sirius si zoufale vjel do vlasů, skoro se za ně zatahal. Předpokládalo se od něj a Reguluse, že vhodí na rakev v čerstvě vykopaném hrobu první várku hlíny. Otočil se na bratra, který mlčky zíral na kupu hlíny před sebou. Naprosto apaticky, jediným důkazem života byly záškuby v jeho ostré čelisti. Měl snad jako ten prvorozený udělat první krok? Ne. Na tohle nebyl… Znovu si vjel rukou do vlasů a o jeden krok ucouvl. Následoval další krok vzad. Střelil rychlým pohledem po náhrobku a do očí se mu vhrnuly slzy. Opravdu nemohl. Gaia s Timmym…
Se zakletím se prudce otočil. Oči mu slzely a byl schopen myslet jen na jediné. Jak moc mu právě teď chybí děti a podpora Angie.


Annie se rozhlížela nenápadně okolo. Zrovna s Angie byly na Jacobově a Adelaidině večírku, ale nebyl tam ani jeden z Blacků, po jejichž přítomnosti toužily. Walburga i Orion tam postávali s nějakými lordy, ale vypadalo to, že se něco děje, neboť jejich výrazy nebyly zrovna veselé, spíš utrápené.
Annie to trochu vyděsilo. Co když se bratrům něco stalo? Nechtěla se tam jen tak vydat a vyzvídat, i když by to od ní určitě nepovažovali za nepatřičné, neboť jejich rodiny se velice přátelily, byl to takový rodinný vztah. Bylo vzácné najít přátele v takové společnosti, aniž by se kdokoli přetvařoval či předváděl, ale oni, ta starší generace, takoví byli.
Tolik toužila dneska Reguluse vidět. Bylo to už dlouho, co se vrátila ze svého zámečku a David se jí přejedl. Byť na něj byla ještě trošku naštvaná za ty hloupé řeči, které před třemi týdny u Melanie pronášel, zatoužila vidět ten jeho podmračený výraz. Možná by ráda uslyšela i nějakou tu uštěpačnou poznámku. Jen aby ho mohla vidět, mluvit s ním. On se jí naopak snažil usilovně ignorovat. A celkem se mu to i obstojně dařilo.
Odpustila mu. Odpustila Angie. Odpustila oběma. Vlastně to bylo spíš tak, že věděla, že se nebude moct zlobit dlouho, ale snažila se. Snažila se být naštvaná a celkem se jí to i dařilo. Ale už toho bylo dost.
"Tak co? Zahlédla jsi ho?" zeptala se jí Angie, která se zrovna vrátila z průzkumné akce s názvem "Kde je vévoda Sirius Black?" a obrátila do sebe skleničku s šampaňským.
"Vůbec ne. Sirius?" optala se Annie a její špatný pocit vprostřed hrudi se stupňoval.

Angie zakroutila hlavou. "Bez úspěchu, " řekla a povzdechla si, "dokonce jsem se ptala i ostatních lidi a nikdo ho prý neviděl. A nejen na večírcích, ale celkově. Říkají: jako by se po něm slehla zem a jedním dechem dodávají, že ani jeho bratra neviděli. Naposledy prý někdy před týdnem." informovala sestru Angie a ani ona neměla z toho všeho dobrý pocit.
"Víš, mám takové divné tušení, že se něco stalo." přiznala se Annie, zatímco se dál dívala do davu lidí, jestli někde náhodou nezahlédne černovlasého obra. Ale Blackovi byli těžko přehlédnutelní.
"Já taky, je to opravdu zvláštní." Angie se dívala do davu stejně jako sestra, když se na ni zničehonic prudce otočila. "Jsme pitomé!" vyhrkla a protočila oči. "Zeptáme se Jacoba, je to jejich dobrý přítel, možná bude něco vědět. Můj bože, pořádá tenhle večírek a já na něj úplně zapomněla!" lamentovala Angie a už si to se sestrou v zádech rázovala k hraběti Wentworthovi.

"Jacobe! Jacobe!" volala svého přítele Angie.
"Zlatíčka, jak se máte?" usmál se Jacob, elegantně držel skleničku šampaňského v ruce a působil velice uvolněně. Zrovna s někým mluvil, ale to je nezajímalo.
"Špatně. Co je s Blackovými?" vypálila okamžitě Annie. Z toho pocitu byla nesvá a nehodlala čekat ani minutu. Potřebovala vědět, co se stalo teď hned.
"Už dlouho je nikdo neviděl a před nějakou dobou prý byli mimo Anglii. Stalo se jim něco?" starala se Angie.
Jacob se omluvil a poodešel s nimi kousek dál. Jeho uvolněný výraz se změnil. Povzdechl si a napil se šampaňského.
Zkroušeně se na ně podíval. "Ano i ne," odpověděl.
"Jacobe! Nemluv v hádankách!" okřikla ho Angie a visela na něm s naléhavým výrazem.
"Dobrá, dobrá. Teď jsou doma, na vévodství, ale nepřijímají návštěvy a ani nikam nechodí," řekl.
"Proč?!" vyhrkla Annie, Angie se na ni prudce otočila. To, jak vyhrkla, ji vyděsilo.
"Před Vánoci se u dvojčat zjistilo, že mají rakovinu v pokročilém stádiu, ale příznaky se u nich příliš neprojevovaly, spíš pozvolna, ještě nějaký čas měla. Před dvěma týdny se to ale zničehonic hrozně zhoršilo, už se jim nedalo nijak - " odmlčel se a podíval se jinam.
"Ne!" zašeptala Annie a zakryla si pusu. Jacob smutně přikývl.
Angie se v očích zaleskly slzy.

Nechodili už týden nikam, protože drželi smutek. Dvojčata Blackova zemřela. Zemřely jim jejich děti, které nadevše milovali a oni teď trpěli.
Annie i Angie teď cítily to samé. Lítost a utrpení. Bylo jim to tak strašně líto. Angie chytila sestru za ruku a v krásných šatech se rozeběhly ven.
"Kam běžíte?" uslyšely za sebou Jacoba, ale neotáčely se. Nebyl čas.
Angie věděla, že by řídit neměla, ale po tom, co řekl Jacob, najednou vůbec necítila šampaňské v hlavě. Úplně ji to probralo. Z vteřiny na vteřinu vystřízlivěla.
Podívala se na sestru. Po tvářích jí stékaly slzy, plakala ale tiše. Přesně věděla, jak se Annie cítí. Ona sama sice neplakala, ale slzy ji pořád tlačily v očích. Naivně si namlouvala, že dokud je nenechá vytéct, nebude to pravda. Ale tlačily se ven příliš silně. Jen na moment zavřela víčka a nechala je vytéct.

Nasedly do Angieina Speedyho a vyjely neuvěřitelnou rychlostí směrem do Cambridge. Angie se zřejmě rozhodla ze svého auta dostat maximum.
Annie měla zvláštní pocit. Možná se na sebe i trošku zlobila. A taky na všechno ostatní. Zlobila se, protože kdyby Regulus nebyl tak složitý a tak "rozdvojený", mohla teď být s ním. Mohla by ho obejmout a utěšovat ho. A všechno ostatní kolem něj, to bylo taky složité. Ona sama byla složitá. Složitá a citlivá. Taky se styděla. Zatímco si užívala s Mannersem ve svém zámečku, který jí daroval Regulus, on prožíval jedno z nejhorších období svého života - žil s vědomím, že jeho milované děti umírají a s pramalou nadějí, že přežijí. Měla být u něj. Cítila se hrozně.

"Vévodové nepřijímají žádné návštěvy." ozvalo se u brány z intercomu, když zastavily a šly zazvonit.
"Projeď to," řekla Ann, když se vrátily do auta a s bezmocí ve tvářích seděly.
Angie ji málem začala škrtit. "Ty bys to se svým autem projela? Znič si svoje, já si Speedyho nezničím." Angie vylezla ven.
"Tak co chceš dělat?" vylezla i Annie.
Angie si začala trhat sukni svých drahých šatů. "Přelezeme to." řekla jednoduše a začala lézt po zdi. Teď byla ráda, že kdysi rodiče přesvědčily, aby jako kroužek mohly navštěvovat horolezeckou stěnu. Pravda, ty kameny byly trošku o něčem jiném, ale nebylo to tak vysoko, aby se to nedalo zvládnout a pomohly jí větve. Pak přelezla zídku.

Annie uslyšela ránu. Zkřivila obličej, ale měla chuť se zasmát. Na moment zapomněla na tu tragédii. Pěkně to žuchlo. "Jsi v pohodě?" zavolala.
"Jo, dá se to tak říct. Tak pojď!" zavolala na Annie Ang. A Annie si roztrhla i svou sukni a začala lézt. Dopadla do jakéhosi keře.
"Au!" zavrčela, když si vyndávala z ruky trn.
"Jdeme! Je to celkem kus. Musíme podél zdi, aby nás nikdo neviděl. Připrav se na procházku pralesem." ušklíbla se Ang a rychle šla mezi keři a stromy.

Asi za čtvrt hodiny došly k zámku. Všude bylo ticho. Všude byl cítit ten opar smutku. Obě dvě v rámci možností upravily a pak se připlížily ke hlavním dveřím a zazvonily. Otevřel jim Vincent, hlavní majordomus.
"Vévodové návštěvy nepřijímají, ladies." řekl ostře a kdyby asi záleželo na něm, vyhodil by je.
"To víme. Silencio!" namířila na něj Annie, která si z výstřihu vyndala hůlku. "Pouta na tebe!" dodala ještě.
"To si děláš srandu? Ty máš s sebou hůlku a my tady jak idiotky lezeme přes kamenné zdi? " vyjela na ni Angie a vkradly se do zámku.
Angie vzala Vincenta pod pažemi a táhla ho pryč ze dveří.
"Alespoň sis procvičila fyzičku! A víš o tom, že tohle je vloupání?" zeptala se Annie sestry.
"Vím. A taky vím, že tenhle majordomus už nás nikdy nebude mít rád," kývla na Vincenta, kterého táhla.
"Tak zařídíme, aby na to zapomněl," prohodila Annie a rozhlížela, kudy by vyrazila. Byť v Cambridge byly několikrát, nebyly si úplně jisté.
"Že bys mi třeba pomohla?" zeptala se sestry.
Annie naklonila hlavu na stranu, ve tváři výraz a lá "to myslíš vážně? vždyť pomoct nepotřebuješ, jde ti to dobře". "Ale no tak, Angie."
Když ho konečně "uklidily", rozešly se zpátky do vchodové haly.
"Vím zhruba, kde mají pokoje. Teda vím Regulusův, to je jediné, co si z tohohle obrovského zámku pamatuji. Nejednou se mě tam snažil dostat a je mi jasné, že i ty víš, kde je Siriusův." prohodila Annie k sestře, ale už pohledem skenovala schodiště.
"Vím. Tak zatím, " řekla Angie a zamířila po schodech doprava a Annie doleva.
Pak vyšly ještě další dvě schodiště a ocitly se úplně nahoře. Tam měli ložnice. Celé patro zabíraly jen tři vévodské ložnice plus jedna vévodská pro příbuzné nebo výjimečné hosty.

Annie nejdříve jemně zaklepala. Když se nic nedělo, pomaličku otevřela dveře a uviděla Reguluse, jak spí v posteli. Obličej měl i ve snu, kdy je všechno možné, strhaný a smutný.
Nemohla se dívat, jak trpí. Rvalo jí to srdce. Zamířila k jeho veliké posteli, kde by se bez problému a mačkání vyspalo pět, i více, lidí.
Vlezla k němu a posadila se u něj. Začala ho hladit po vlasech a sledovala, jak spí. Sem tam mu prsty přejela po tváři.
Dokázala by se na jeho tajemnou a nádhernou tvář dívat celý život. Její srdce bušilo jako o život, když se na něj dívala, když ho hladila a když jen byla v jeho přítomnosti.
Ve spánku vypadal tak bezbranný, jako dítě. Pocítila touhu dát mu najevo, že je mu oporou a že mu s čímkoli pomůže. Vždycky. Svými hebkými prsty ho hladila po tvářích, přejížděla mu jimi po čele, rtech a zabloudila i na jeho hruď. Po chvíli otevřel oči.
"Co tady děláte?" vyděsil se a pak nahodil svůj obvyklý podmračený výraz.
"Je mi to moc líto, opravdu. Kdybyste něco potřeboval, kdybych vám mohla být nápomocná. Stačí říct," řekla a dívala se mu zpříma do očí.
Díval se jí do očí stejně. Chvilku mlčel, ale pak řekl: "Děkuji vám."
Annie až překvapovalo, jak je najednou přístupný. Žádné nadávky, výčitky, nic, co čekala. "Otevřete ten první šuplík." nařídil jí. Přelezla k šuplíku a otevřela ho. "Vytáhněte tu fotku a tu knihu." dirigoval ji.
"Překrásná fotka, " řekla, když se podívala na malé nádherné děti, které spaly na rukách obou vévodů a docela dobře se v nich ztrácely. Ty děti měla moc ráda. Když si teď plně uvědomila, že jsou opravdu navždy pryč, stěží přemáhala pláč.
"Přečtete mi tu knihu?" zeptal se.
Podívala se na obal a byla to obyčejná mudlovská knížka s dětskými pohádkami. "Byla to jejich neoblíbenější," vysvětlil, když zaraženě pozorovala obal knihy.
"Je mi to tak líto!" vykřikla najednou a schoulila se k němu. Chtěla pro něj něco udělat, aby se cítil líp, ale sama vypadala na zhroucení. Ale pak se rozhodla pro jeho způsob. Otevřela knížku a začala číst pohádku o Popelce.
Po každé pohádce jí Regulus vyprávěl, jaké vzpomínky jeho a Siriuse k té pohádce vážou a vyprávěl jí o nich. O svých mrtvých dětech. Jeho bolest se pomalu stávala poloviční, když ji měl s kým sdílet.

Angie bez zaklepání vtrhla do jeho pokoje jako velká voda. Stál u okna a četl si nějaké složky. Poznala, že to jsou nějaké pracovní papíry. Smutek se snažil zahnat prací.
Otočil se a zatvářil se přinejmenším překvapeně. Stačil ale jediný vzájemný pohled a on okamžitě poznal, proč tady je. Rozběhla se k němu a pevně ho objala. Upustil složky a objal ji taky.
Sahala mu ale jen po klíční kosti a tak se musel trochu zohnout.
Byla to němá chvíle, chvíle, kdy slova prostě přebývala, a stačily činy. Stačilo jedno objetí.
"Jak ses sem dostala?" zeptal se.
"Přelezly jsme se sestrou zeď. A váš majordomus nás bude nesnášet. Je mi to strašně líto, všechno!" podívala se na něj a šla si sednout na postel. Potřebovala, aby s ní mluvil, aby se ze svého trápení a žalu vypovídal.
Opřela se o polštáře a pobídla ho, aby šel za ní. Poslechl ji, lehl si a položil jí hlavu na klín. Hladila ho po vlasech a z očí jí stékaly slzy a dopadaly mu na obličej. "Nedovedu si představit, jak je to pro tebe těžké, ale nechci, aby ses trápil. Prosím!" rozplakala se, když viděla jeho prázdný výraz a ducha někde daleko uvězněného ve vzpomínkách.
"Byly to naše děti, Angie." řekl a díval se do stropu.
"Já vím. Udělali jste ale všechno, co jste mohli. Dali jste jim krásné roky života." utěšovala ho.
"Jenže ani to vědomí mi je nevrátí. Už nikdy, " posadil se a Angie viděla, jak mu z očí stékají proudy slz. Nevzlykal, jen mu z prázdných očí tiše stékaly slzy stejně jako Annie v autě. Byl to pohled trhající srdce.
Klekla si a dolezla po kolenou k němu. Zase ho objala, a když ho viděla plakat, plakala taky. Jeho smutek byl i její smutek.
"Neplač, Siriusi. Prosím! Kvůli mně, " požádala ho.
"Pravda je, že bych udělal pro tebe cokoli, ale tohle prostě nejde. To není věc rozhodnutí," Nechal si pramínky jejích vlasů protéct mezi prsty a zamyšleně ty lesklé kaštanové pramínky sledoval. Potom zvedl zrak k ní. "Vezmeš si mě, Angie? Prosím tě,"

Ztuhla. Tohle nečekala ani v tom nejdivočejším snu. Ke všemu to znělo tak naléhavě. Neměla ponětí, co si o tom myslet, ale nakonec to nechala být a nebabrala se v tom. "Vy jste teď v labilním citovém rozpoložení, nevíte, co mluvíte," řekla, byla tak v šoku, že mu zase začala automaticky vykat. Pohladila ho po tváři.
"Vím přesně, co říkám. Vezmi si mě, Angie, chci tě. Chci tě za manželku, chci s tebou mít děti, chci mít tvou podporu a jediné co nechci je, abys mě ještě někdy opustila. A slyšíš dobře - já tě prosím, prosím tě, aby sis mě vzala. Vyhrála jsi, chci tě za ženu, za milenku a za přítelkyni. Jen tak ulevíš mému smutku, prosím," díval se na ni.

Angie byla v "mírném" šoku. Pořád v ní jaksi sílil pocit, že to nemyslí vážně a jen si z ní dělá legraci. Na druhou stranu usoudila, že na legrácky teď není vhodná doba. Ale jedno ji zaráželo nejvíc: nevěděla, co odpovědět. Kdyby jí ještě před půl hodinou někdo řekl o svatbě s vévodou Blackem, že se uskuteční, už čtvrt hodiny by byla zaneprázdněna přípravami.
Ale teď, když se to opravdu stalo - naprosto nečekaně a v nečekané situaci - zaváhala. Opravdu se chtěla vdát? Vdát a vzdát se toho všeho, co jí svoboda nabízela?
Poznala jeho dobrou i jeho relativně špatnou stránku a ona musela posoudit, jestli je pro ni vůbec vhodný. Problém byl ovšem v tom, že ji přitahovala jak ta špatná, tak ta dobrá. Přitahoval ji prostě celý. To ale neznamenalo, že je pro ni.
"Angie?" oslovil ji trpělivě a ona se vzpamatovala.
"Já- " odmlčela se, "já nevím. " přiznala a vyskočila rychle na nohy se zjevným úmyslem odejít.
"Jestli odejdeš, zničíš mě, " řekl, když mířila ke dveřím.
V půli kroku se zastavila. Najednou jí to došlo. Proč se to všechno děje. Poznala to z toho jeho tónu. A těch pár slov mohlo za to, že si vybavila hned několik vzpomínek, ne zrovna příjemných.
"Ani netušíš, kolikrát jsi zničil ty mě," Otočila se po něm a pak se sklopenou hlavou odešla.

Nechápala, kde se to v ní vzalo. Ale stalo se to. Její pusa mluvila sama. Řekla, co už ji dlouho pálilo na jazyku. Měsíc v Mexiku byl překrásný, ale pořád mezi nimi nic nevyřešil. Mohla mu odpustit všechno a odpustila, ale nemohla zapomenout.
Sice málem ještě nepřekročila práh a už ji honily výčitky svědomí - je psychicky na dně, odmítne ho a ještě ho tam nechá, aby se utápěl sám se sebou v depresi - ale nevrátila se. Nemohla. Ne teď, když se cítil takhle. Nemohla být jeho náplastí na bolístko. Musel ji opravdu chtít. Ji celou, opravdovou. Ne ji mít jen jako náhradu za city jiných dvou malých človíčků, o které přišel. Ničilo ji jeho trápení, ale ani přesto jí rozum nedovolil přijmout. Uvnitř ní probíhal boj a ona čekala na dlouhé chodbě před jeho ložnicí na výsledek bitvy. Její srdce prohrálo.
Věděla, že ji bude nenávidět, ale ona sebe za to nenáviděla mnohem víc.

Sirius přesně věděl, kdy jí ublížil. Na ty chvíle si jasně pamatoval a litoval jich tak, jako jen málo chvil ve svém životě. Nezachoval se k ní férově, proč by teďka ona měla zachraňovat jeho?
Nemohl jí vyčítat, že odešla. Muselo to pro ni celé být dost nelehké. Byl si jistý svou nabídkou, ale nebyl si jistý, jestli by jí to nabídl, kdyby se necítil takhle bídně. Muselo to znít velice neseriózně a asi hodně zoufale. Možná dokonce jako citové vydírání. Samozřejmě to poznala. Poznala, že to takhle vybafl jen z toho citového tlaku.
Pochopil, že se nejdřív musí dát psychicky dohromady. A až bude v pořádku, může o ni konečně začít bojovat. Udělat maximum proto, aby souhlasila. Konečně jeho nabídka bude vypadat seriózně, ne tak vypálená od boku, jak to udělal teď. Musí udělat všechno proto, aby uvěřila, že to opravdu myslí vážně a stojí si za tím.
Přišla za ním. Jediná. Dobře, skoro nikdo to o dětech nevěděl, o to s Regulusem nestáli, ale i tak. Opravdu se zajímala, neboť si dala tu práci to zjistit. Zajímala se o něj a přijela nejspíš ihned poté, co se to dozvěděla. Ty šaty toho byly důkazem. Lezla kvůli němu přes zeď. Tohle by kvůli němu neudělala žádná jiná lady, kterou měl v posteli. Jistě, kdyby jim připravil červený koberec až ke vchodu, utěšovaly by ho také, ale od ní to působilo alespoň upřímně. Kvůli tomu všemu, co podstoupila, aby se do jeho ložnice dostala. Napadlo ho, že si asi dost fandí, ale chtěl si myslet, že ho upřímně miluje. Ne jen tím povrchním stylem, jako ostatní ženy. Ve skutečnosti se o něj nezajímaly. Ona ano. Stála za to, aby se sebral, aby se zase postavil na nohy.
Už říkal, že lezla přes zeď?
Prokrista, tolik ji miloval.

Tolik se toho událo. Ann spatřila sérií obrázků ze svého života. Každá správná situace nutně váže protiakci. A někdy přijde na řadu i ta nejtvrdší. Každému se může tato situace vyskytnout v jiné podobě. Sama se cítila na dně ještě donedávna. Opustila svou rodinu, aby sobecky uchlácholila své srdce. Rozhádala se svou sestrou, svou milovanou malou sestřičkou, kterou přísahala chránit. A kvůli čemu? Jedinému muži. Nebylo jednoduché vše navrátit do správných kolejí. Usmíření s Angie, omluva rodině, dohnání svých povinností ve sněmovně lordů a přestěhování se zpět do Londýna. Otázka komu věnovat srdce, zůstala ovšem bezpečně zaplombována policejní páskou. Dosud si myslela, že to nejtěžší zažila ona i Angie. Jak hořce se ovšem obě mýlily. Zatímco ony se snažily dohnat dobu, o kterou se pitomě připravily, trpěly osoby, které obě milovaly. Dokonce zemřely osoby, které milovaly!

Pomyšlení na ztrátu celé rodiny Blacků ji trhalo srdce. Nemohla se ani zhluboka nadechnout, takovým způsobem měla sevřenou hruď. Slzy jí kanuly z nenamalovaných očí po lících. Nevěděla, pro koho trpí víc. Jestli pro Siria a Reguluse, bolest pozůstalých nebo proto, že již nikdy více nespatří dolíčky na tváři Gaii? Její vlásky, její oči. Tolik toužila po tom, aby se Angie stala její novou maminkou. Maminkou, která ji již nikdy neopustí. Bude jí oporou, vzorem správného chování. I když v případě naší Angie by šlo spíše o nápodobu těch ztřeštěností, které dosud prováděla. Ann se navzdory situaci musela lehce pousmát. Ano, to byla její milovaná sestra. Ani kouskem srdce nepochybovala, že by Ang byla skvostnou matkou. Úsměv jí z tváře znovu zmizel.
Vzpomínka na Timmyho, jejího rytíře na bílém koni, byla… drásající. Jeho rozpačité snahy o napodobení gentlemanského chování svých otců, jeho nepřirozeně bledá tvář kontrastující s mohutnou snědší hrudí Reguluse a v neposlední řadě jeho bezedná dětská láska k ní samé. A Vánoce. Oh, osud je krutá věc.

Nechajíc slzy padat po své bledé tváří sevřela ve svém náručí plyšového medvídka. Byl to typický brumla, ochraňoval ji po celé dětství před démony žijícími pod postelí, byl jejím zpovědníkem, zkrátka náhradní rodinou. Už jej nepotřebuje. Timmy a Gaia jej potřebují více. Doufala v to, něco prostě udělat musela. Nemohla truchlit doma jako Angie, zkrátka se musela vybít, manifestovat svou lítost, v neposlední řadě ztrátu. To jediné pro ně mohla udělat.
"Celým srdcem jsme vás milovaly. Angie i já pro vás truchlíme," zprudka polkla slzy, které ji bránily v krku. "Budeme pro vás truchlit a… ach, můj bože… Stále vás milujeme, myslíme na vás… a…" Svezla se do bahna vedle malého náhrobku, nedbajíc na déšť ani bahno. Černé smuteční šaty známé návrhářské módní ikony tak nasávaly bláto, vodu i slzy.
Políbila plyšovou hračku na čenich a opatrně ji přiložila k mokrému náhrobku. Roztřesenými rukama rozžehala svíčku i za Angie. Nechala auto autem a vydala se v dešti zpět domů, nevidíc přes hustý závoj slz. Angie i Annie trápilo svědomí. Nebyly tady pro děti, kdy je potřebovaly. Ani nevěděly o jejich utrpení. Zaživa je užíral pocit, že tam alespoň mohly být pro ně, když zachránit je nemohly.


***

Měsíc i přes všechna trápení a těžkosti na srdcích sester Howardových i bratrů Blackových uběhl jako voda. Angie nezažila den, kdy by na dvojčata nepomyslela a hlavně den, kdy by ji netížila ta obrovská vina. Ne proto, jak se tedy rozhodla ohledně jeho nabídky, ale proto, že nedokázala najít způsob, jak mu i přes negativní odpověď zůstat oporou, po boku. Milovala ho, měla to udělat a vykašlat se na tu svou zatracenou hrdost.
Přesto všechno, přes trápení duše a smutek se snažila žít dál, dělat obyčejné věci. Teď seděla v koženém křesílku v jedné kavárničce v Londýně a četla si. Dlouho knihy zanedbávala, ale poslední měsíc měla dost času na to, aby to napravila. S Annie si občas spolu v objetí poplakaly, ale jinak se obě s tím vším chtěly vyrovnávat po svém, samostatně. A Angie se věnovala ten měsíc sobě, chodila do divadla. Sama. Četla knihy. Nakupovala. Konečně se věnovala dostatečně svým milovaným psům. Navštívila své přátele, babičky a dědy. Cvičila. Zase nakupovala, v zahraničí. Pořídila si novou, sytě červenou Birkinku. Jezdívala se dívat na univerzitu, jak je fantastická. Zkrátka se snažila přijít na jiné myšlenky a neužírat se tou vinou. Dělala všechno možné, aby nemusela myslet na vévodu Blacka. A hned po něm, po dvojčatech, své vině a jeho smutku také na jeho nabídku. A na svůj rozsudek. Přesně v tomhle pořadí.

Popíjela latté mocha a přemýšlela, že začne studovat anglickou literaturu. Ta kniha ji moc bavila. "Ještě nějaké přání, slečno?" optala se jí servírka.
Angie zvedla hlavu od knihy a usmála se. "Ne, zatím ne, děkuji." Servírka odešla a ve chvíli, kdy se Angie zase chtěla sklonit ke knize, někdo vešel dovnitř. Někdo, koho velice dobře znala. A někdo, na koho se snažila velice usilovně nemyslet.
Přisedl si do křesílka naproti. "Je to latté dobré?" zeptal se a začal si prohlížet lístek s nabídkou.
Hleděla na něj a divila se, jak to, že mu z pohledu na ni není špatně. Ona sama poslední týdny zrcadla míjela obloukem. Vypadal velice dobře. Pár vrásek mu ze smutku zůstalo, oči se navždy změnily, ale vypadal velice živý a plný energie až ji to překvapovalo. Nejspíš se už dal dohromady a našel něco, díky čemu tak rychle.
"Je výborné." odpověděla. Dokud se konverzace bude točit kolem kávy, bude to fajn. Jestli se ale zmíní o té své nabídce, uteče.
"Fajn. Zkusím ho," řekl, zašel k pultu a objednal si. Potom se vrátil. "Co to čtete?"
"Vévodo, small talks vám beztak moc nejde, přejděte k věci. Co chcete?"
Usmál se. "To je jednoduché," řekl. "Chci si s vámi povídat."
"O čem?" Jeho odpověď ji překvapila. Byl to vévoda. Byl to Black. A byl hrozně sexy. Určitě si s ženami nepovídal.
"O mně, o vás. Řekněte, vy už nejste s vévodou Gordonem?" Už se to nejspíš od někoho dověděl, ale tohle už byla stará záležitost. S Charlesem nebyla už od jeho bálu, což bylo na konci prosince. Nyní už byl konec března.
Jeho uvolněnost a přímost ji tak překvapila, že se nezmohla ani na odpor či nějakou peprnou poznámku. "Ne," odpověděla.
"To mě mrzí." řekl, ale nevypadal na to. "A jak se máte teď? Chodíte s někým?" vyzvídal a přesto to Angie nepřipadalo jako nějaký výslech.
"Ne. Vy?" zapojila se trošku. Přece se jím nenechá vyvést z míry napořád.
"Vůbec ne. V poslední době na randění nebyly myšlenky. Navíc jsem poměrně náročný, takže ani tady to není úplně jednoduché, slečno."
"Neříkejte," ušklíbla se. "Zajímalo by mě, jestli vám vůbec někdy někdo stačil, jestli někdo splňoval - úplně - vaše představy, někdo, koho jste doopravdy miloval."
Neodpověděl hned. Trochu se zarazil. "Ale jistě, že tu někdo takový byl," řekl po chvilce.
Angie schovala knihu do své nové Birkinky. Tohle ji zaujalo. "Opravdu, kdo?"
Zase to vypadalo, jako by se rozhodoval, jestli mluvit dál. "Bylo to už dávno, před pár lety jsem chodil s jednou modelkou, dneska ji svět zná jako Carlu. Měl jsem ji opravdu rád, miloval jsem ji. Byla to jediná holka, kterou jsem si chtěl vzít. Jenže ten den, kdy jsem se rozhodl ji požádat o ruku, utekla se svým dvorním fotografem do Ameriky. Bylo to měsíc před mými jednadvacátými narozeninami. Za nějakou dobu mi zavolala, že bude lepší, když se rozejdeme. Udělala v Americe parádní kariéru. Od té doby, co utekla, jsem ji neviděl, jen v časopisech, bulváru nebo na nějakých přehlídkách. Od té doby jsem zamilovaný nebyl." O jeho momentálním stavu nic vědět nemusela, nechtěl ji děsit.
"Myslíte tu Carlu?" vydechla Angie, šokovaná, že se jí takhle otevřel a tím, že byl zamilován zrovna do ní. Věděla, o koho se jedná. Svět ji znal, byla uznávaná supermodelka.
Posměšně se usmál, jakoby sám sobě. "Ano, přesně tu Carlu myslím. Byl jsem tehdy ještě moc velký hlupák," řekl. "A co vy, jaký je váš příběh?"
Pochopila, že už se o tom bavit nechce. Na jeho otázku pokrčila rameny. "Nevím," přiznala, "nejspíš se ještě píše. Ale až bude, dám vám echo."
Servírka donesla jeho latté mocha. Když jej postavila na stůl, usmál se na ni a poděkoval, ale pak se zase otočil na Angie. "Podívej, Angie," přešel do tykání, "myslím, že si něco potřebujeme vyjasnit."
Věděla, že to přijde. Krucifix.
"Asi ses vyplašila z toho, co jsem ti naposledy, když jsme se viděli, řekl. Respektive nabídl. Chci říct, že to bylo ode mě nemístné a chci se omluvit. Na druhou stranu, myslel jsem to opravdu vážně. Jenže uznávám, bylo by asi lepší spolu nejdříve chodit, než se vzít. A tak, když jsi teď sama, nešla bys někdy se mnou někam?"
Šokovaně vytřeštila oči. Co se to jen dělo? Podívala na své latté. Přála si, aby tam teď místo něj měla panáka. Nebo šest. "Vévodo, já - "
Skočil jí do toho. "Siriusi," opravil ji. "Nevymlouvej se. Vždyť jsi sem přijela právě proto, abys mě dostala. A nakonec se role obrátily - já tu teďka zvu tebe a připadám si jako nějaký puberťák. Nemusíš si mě brát, chci jen, abys to se mnou zkusila. Líbíš se mi, Angie, vždycky ses líbila."
Zamyslela se. Nabízel to, co vždycky toužila mít. Proč si to nevzít? Navíc na to šel přímo. To ocenila. Všichni se vždycky snažili být originální a kdesi cosi, ale málokdo řekl to obyčejné "líbíš se mi, nechceš někam zajít?". Přitom to bylo naprosto ideální pozvání. Nevtíravé, ale ani ne lhostejné. "A kam by sis tak představoval, že bychom šli?" Sama nevěřila tomu, na co se ptá.
Usmál se. "Měl bych jeden nápad. Co takhle zítra odpoledne? Kolem dvou? Vyzvednu tě ve vašem domě, může být?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama