36.kapitola 2/2

20. dubna 2012 v 21:31 | Aňulka + Annie |  Růže z Norfolku
Angie na to musela pořád myslet. Připadala si příšerně. Annie jí kdysi zachránila život a ona jí teďka tak ubližuje. Nedovedla udržet slzy a zase se rozplakala. A ke všemu ještě pláče! A mamce na rameni, to je hrdinství. Teď si připadala jako malá holka, která všechno zvorá mnohem víc, než kdy jindy. Všechno, a pak mámě brečí na rameni. Jako malé dítě.


A najednou jí došlo, že ona ještě dítě je. Dítě, které se mermomocí snaží hrát si na dospělou. Všechno, co kdy udělala, bylo proto, aby ukázala, že není malé dítě. Od Sněmovny, přes univerzitu až po svádění mužů. Neustále si potřebovala něco dokazovat, aby se ujišťovala v tom, jak není dospělá a samostatná a kdovíco.
A přitom byla určitě všem pro smích. S tou svou extrémní snahou. A dokazovala jen opak. Jak je ještě hloupoučká a dětinská.
Nebyla dospělá. Ani trochu. K tomu jí chybělo příliš mnoho vlastností. Jako třeba zodpovědnost.
Přemýšlela o sobě a svých chybách, zatímco jela po lesní cestě. Neměla příliš čas, proto auto rychle popoháněla. Do Dorsetu to byl kus.
Také myšlenkami byla pořád u Siriuse a Annie a u toho, zda se rozhodla správně.
"Do hajzlu!!!!" zaječela, když uviděla přecházející postavu a v poslední chvíli dupla na brzdy. Auto ale nebylo nic béčkového a zastavilo ve vteřině, asi deset centimetrů před tou osobou.
S Ang to sice škublo dopředu, ale pejsci byli v pořádku, protože jejich košíky zabezpečila kouzly. Z jí neznámého důvodu ale štěňata začala vrčet.
Vyskočila z auta, aby zjistila, jestli se tomu člověku nic nestalo.
"Moc se omlouvám, ale v našem lese moc lidí nepřechází. A navíc tak brzy. Jste v pořádku?" zeptala se osoby, které ještě v té tmě neviděla do obličeje.
Když se o pár kroků přiblížila, začala propadat divnému pocitu a strachu.
Osoba se najednou napřímila a skočila po ní. Byl to muž, to poznala okamžitě.
Chytil ji za ruce, aby se nemohla bránit. V té rychlosti si ani nestihla vytáhnout hůlku. Z křoví vyskočil další a pak přijel ještě jeden s kočárem.
Angie bylo jasné, že křičet nemá cenu. V lese ji stejně nikdo neuslyší. Taky si uvědomila, že proti nim nemá sebemenší šanci, protože jsou tři. Na moment zalitovala, že se raději nezapsala do karate.
"Angie Billy Howardová?" zeptal se jí jeden z mužů a jelikož už pomalu svítalo, viděla mu tváře.
Neznala ho, určitě nepatřil k šlechtě. Nebyl až tak vysoký, ale podle toho, jak jí drtil ruce, byl silný. Byl neoholený, měl krátké černé vlasy a hnědé oči.
"A co jako?!" vyjela na něj.
"Nemačkej ji tolik, Zaku. Je to fakt drahý zboží, nezapomeň." zasmál se jiný muž. Byl taky menšího vzrůstu, ale Angie převyšoval. Na rozdíl od onoho Zaka byl oholený. Vlasy měl tmavě hnědé a oči tak samo.
"Přesně. Nalož ji a jedem. Je to vodtud dobrý dvě hodiny." řekl další muž, který seděl na staré drožce, jako kočí. Jako jediný z nich měl ryšavé vlasy, pihy a jak později Angie zjistila, tak modré oči.
"Pokud vám to nebude vadit, pánové, tak já se naložím do svého auta a odjedu."
"Tak prrr, krasotinko. Ty nikam nepudeš." zasmál se ten druhý muž.
"Jerry má pravdu. Chtě nechtě jedeš s náma." řekl Zak a cpal ji do kočáru.
"Ty jeden neotesanče! Mám tam v autě svoje psy a nehodlám je tam nechat samotné, tak mě koukej pustit!" ječela a zapírala se nohama do země.
"Maximálně si to fáro můžeš zamknout, ale jedeš s náma."
"Fajn! A co se mnou chcete udělat?!" ptala se, když šla v doprovodu s Jerrym a autu, aby si ho zamkla. Rozloučila se s pejsky, kteří už nejen vrčeli a cenili zuby, ale i štěkali, nechala jim otevřené okýnko a nasypala každému do mističky piškoty a granule. Vodu měli v mističkách taky.
Pevně doufala, že je dnes někdo najde a oznámí to někomu na World Dreams.
Taky jí bylo líto, že tam musí nechat Speedyho, protože to auto milovala.
Ani nemohla vědět, zda si ještě někdy takové koupí. Pokud ji ti hrubiáni nezabijí nebo někam neprodají.
"S tebou by se dala dělat spousta věcí, děvče." zasmál se slizce Zak.
Angie se zhnusila, zatímco ji Jerry táhl ke kočáru. Nebyl to nijak přitažlivý muž. Ani jeden z nich.
"To je fakt. Takový kočičky, to se vážně vidí jen v tý lepší společnosti."
"Když to nebude nutný, nebudem na ni radši ani šahat." řekl jim Jerry.
"Kdo tady mluví vo šahaní? To nestačí." řekl ten "kočí" a Angie se začínala upřímně děsit.
"Drž hubu, Leo!" okřikl ho Jerry a nacpal Angie do odporného, starého, zatuchlého kočáru, který byl na rozpadnutí.
"Tak co chcete?! Peníze? Těch mám tolik, jako listů v tomhle lese, stačí říct." začala smlouvat. Oba se zasmáli.
"Tak ty s náma chceš vyjednávat? A eště se u toho chlubíš?" smál se Jerry.
"Samozřejmě. Nehodlám tady s vámi tvrdnout do nekonečna, chci se z tohoto, ehm, kočáru dostat co nejdříve."
"Dostat se pryč? To asi nepude. Co kdybysme si cestu zpříjemnili a trošku si užili?" naklonil se k ní Zak a ona ucítila zápach z jeho kabátu a pot.
Málem se na něj vyzvracela. Tohle rozhodně Giorgio Armani, na kterého byla zvyklá, nebyl.
"Opovaž se, ty tupče! Sáhneš na mě a budeš litovat, že ses narodil! A měl by sis koupit nějaký parfém! Třeba BVL Gari na mužích voní nádherně. Nebo Givenchy. Ale ty asi nevíš, co je to vůně." zašklebila se.
"Nech ji bejt, Zaku." řekl Jerry a stáhl ho zpátky k sobě. "Nemáme na ni ani makat. Enom v těch nejnutnějších případech, kdyby chtěla utýct. Tak se toho hezky budem držet, abysme nepřišli vo kejhák."
"Přesně tak." přikývla Angie. "Ani na mě nesahejte. Až se můj otec dozví, že jste mě unesli a chcete mě zabít či co, povolá ty nejschopnější, aby vás dostali. A policie to nebude, vy burani." vrčela a oba se rozesmáli.
"Je vážně taková, jak nám říkal. Furt hrdá a namyšlená, " smál se Jerry.
"Nechápu, proč chce takovou ženskou. Já bych s ní nevydržel ani den. I když kočka to je. Asi si to sexem bude kompenzovat, " řekl Zak a oba se pořád smáli.
"Dovolte? Kdo si to bude kompenzovat? Vy mě někomu vezete?!"
"Přesně tak, kotě. Nabídl nám fůru prachů. Prostě se to nedalo vodmítnout. A byla by škoda, kdybysme tě dovezli studenou, " zasmál se Jerry.
"Tsss, " odfrkla si a odvrátila hlavu. "Škoda by to byla pro vás, protože byste o ten svůj, jak říkáte kejhák, opravdu přišli."
"A ty bys mu řekla, kdybysme si s tebou aspoň užili?" nadhodil Zak.
"Ty jeden idiote! Už jsem ti řekla, že pokud na mě těmi svými prackami sáhneš, do konce života se nevzpamatuješ a věř mi, že to moc dlouhá doba nebude!" zaječela.
"Kroťte si tam tu uřvanou šelmu." ozvalo se z venku.
"Starej se o sebe, Leo!"
"Nevím, estli ti to došlo, krásko, ale my tě klidně můžem zamordovat, tak by ses radši měla strachy choulit v koutě a držet tu svou pusinku pěkně zavřenou, " pohrozil jí Zak.
"Cha, cha, cha, " zasmála se. "To by asi ten člověk nebyl moc nadšený. Řeknu to naposledy. Kolik chcete?" zeptala se, seděla zpříma, nechtěla se o ten hnus raději ani opírat. Ještě by chytila infekci.
"Nenamáhej se, zlatíčko. Dovezem tě tam, kde máme a pak na sebe zapomenem."
"No, nevím, zda někdy na tohle zapomenu, " podívala se po kočáře a po zbytek cesty už mlčela a z jejich rozhovoru se snažila zjistit, kdo si je najal, aby ji unesli.

Angie se probudila na obrovské posteli v prosluněném pokoji. Stačil jí jeden nádech, aby poznala, že není v Anglii. Okno bylo otevřené dokořán a proudila k ní vůně moře.
Když se posadila, prudká bolest jí vystřelila do hlavy. Zase sebou praštila do postele. Poslední, co si pamatovala, bylo, jak jí její únosci dali k nosu něčím napuštěný ubrousek a ona omdlela. Možná i proto teď ta bolest hlavy.
Pokusila se posadit znova, pomaleji. Dala nohy na zem a ucítila studené dřevěné parkety. Protáhla se a její pozornost upoutala pootevřené dveře naproti. Nahnula se, aby lépe viděla dovnitř. Koupelna.
Hm, to uvítala. Vstala a celá otupělá se tam vydala. Potřebuje se zase dostat do formy.
Osprchovala se, a když vyšla, na posteli ležely krásné dlouhé plážové šaty v bílé barvě a důmyslně i čisté spodní prádlo. Prohlédla si šaty. Byť byly jednoduché, hrozně se jí líbily. Byly vyrobeny tak, že jí spadaly z ramen, na hrudi se daly stáhnout šňůrkami a měly volánky. Kdyby už nic, člověk, který si objednal její únos, měl vkus.
Podprsenku si neoblékla, ramínka by šla vidět a ona to jimi nechtěla kazit. Najednou pocítila, že má obrovský hlad. Vydala se tedy z pokoje pryč objevovat okolí a zjistit, kde to vlastně je a kdo si ji tak moc přál.
Rezidence byla velmi rozlehlá a nádherná. Angie notnou chvíli bloudila, ale pak našla schodiště a dostala se do přízemí. Objevila kuchyň a hned si tam udělala zastávku.
Otevřela lednici a srdíčko jí zaplesalo. Bylo tam tolik dobrot! Všimla si, že je tam i salát z mnoha druhů ovoce a tak volba padla na něj. Sedla si na barovou židličku a jedla.
Najednou na ni dolehla tíha všeho. Někdo ji unesl, Annie se s ní nebaví a Sirius se chová jako šváb, aby ji co nejvíc odpuzoval.
Zvláštní, že si tu teď sedí a pojídá ovocný salát a připadá si, jako by nic z toho nebyla skutečnost. Jako by se teď najednou ocitla ve světě, kde její problémy zmizely, nebyly skutečné.
Cítila se zvláštně lehce a uvolněně. Seskočila ze židličky a zamířila z kuchyně do vedlejšího pokoje. Byly tam lenošky a křeslo, zřejmě místnost na odpočinek ve stínu, když venku je moc parno.
Posunula tiše dveřmi a bosa vyšla ven. Naskytl se jí jeden z nejkrásnějších a nejpůsobivějších pohledů v jejím životě. A že už viděla mnoho nádhery.
Rozprostíral se před ní podlouhlý bazén, který svým tvarem lemoval tu část rezidence, která byla natočena směrem k moři. Stačilo přejít bazének a ocitli jste se na pískové pláži s mnoha palmami. Pak už je pár kroků a byli jste v moři.
Zády k sobě uviděla obří svalnatou postavu, s černými vlasy, jak kloní hlavu a něco čte. Přes celá záda měla tetování, nádhernou pavučina a na levé lopatce velikého pavouka.
Náhle se jí, naprosto spontánně, vybavila vzpomínka, kdy odkud to tetování zná, kdy ho viděla prvně.
Angie stála na prostorné zahradě o několika stovkách akrů a rozhlížela se po vévodovi. Služka jí řekla, že je na zahradě, ale než by ji prošla, trvalo by to nejméně půl dne.
Posadila se tedy na lavičku k velkému jezírku a čekala. Angie byla vždycky netrpělivá, ale ta příroda ji nesmírně uklidňovala.
Najednou voda zašplouchala. A začal z ní vylézat vévoda Black.
Nahý.
Angie zapištěla, zakryla si oči rukama, nešťastně leknutím nadskočila a v důsledku toho se převrátila přes lavičku.
"Ááá, dobrý den, lady. Chcete se přidat?" zeptal se jí zdvořile a neušel jí ten ješitný úsměv, přestože ho neviděla.
"Vy-vy jste nahý!" nařkla ho a nedívala se na něj.
"Ano, to je dost možné. Nechtěl jsem si promočit oblečení. Copak jste ještě neviděla nahého muže, že tak jančíte?" smál se pobaveně.
"Muže ano, " odmlčela se tiše. Viděla už spoustu nahých mužů, ale nikdy neviděla Boha. Měla pocit, že pokud se otočí, vrhne se na něj.
"Nezapomeňte dýchat, lady." zašeptal jí do ucha pobaveně a naklonil se nad ni. Ani ho neslyšela přijít. Byl strašně blízko, kapky vody z jeho vlasů jí stékaly po krku. Tepny řádily jako zběsilé a srdce běželo jako o závod.
"Nemějte starost." ušklíbla se po chvilce, kdy svoje tělo jakžtakž dokázala uklidnit.
Sirius se jen mocně zasmál a odtáhl se od ní. Pomalu se otočila. Netušila jak, ale už měl na sobě alespoň černé džíny. Elegantní, ladnou a přesto tak nějak nebezpečnou chůzí šelmy odcházel k zámku. Angie se po něm ohlédla. A pak to uviděla - jeho tetování. Tetování přes celá záda. Byla to obrovská pavučina a na levé lopatce obrovský pavouk.
Úžasem vytřeštila oči. A nemohla je z něj spustit. Když šel, pohyboval celým tělem, všechny svaly mu hrály souběžně jako kapela a vinou jeho chůze to vypadalo, jako by se pavouk pohyboval.

Ne, její problémy ani zdaleka nezmizely.
O měsíc později

Annie už nepočítala dny, které strávila o samotě. Cítila se čím dál lépe, přestala se litovat a párkrát se odhodlala také zavolat domů. Ovšem ty hovory, byly velmi krátké. Cítila se silnější, odolnější a hlavně přestala mít v hlavě obrázek polonahého Reguluse a své sestry. Ona sama není žádným svatouškem, ale byla si jistá, že ona by Siriuse nikdy nesváděla. I když kdo ví?
Začala se věnovat rekonstrukci svého vesnického domku. Byl skvostný, ale barva v obývacím pokoji se jí nelíbila. Rozhodla se pro fialovou. Zrovna se oblékla do staré obnošené košile a jen tak na boso začala malovat. Vyrušil jí zvonek hlavních dveřích. Matka, bylo jí jasné v okamžiku.
"Říkala jsem, aby jsi sem nejez- " začala Annie, ještě než otevřela dokořán dveře.
"Zdravím, lady, " Žádná matka, stál tam v celé své kráse David Manners. Ten hrabě, co údajně zabil svou ženu a nikdo jiný, než ten, kdo ji minule vysvobodil z prekérní situace v jednom motorestu. Sjel jí pohledem od hlavy až k patě a usmál se. Měl krásný úsměv, bez jediné chybičky. "To je teď v módě, možná bych se měl taky tak obléct, abych sem zapadl."
"Davide! Ach, ne! Já tady maluju a nikoho jsem zrovna neočekávala." rozpačitě si vjela napůl fialovou rukou do vlasů, aby si je poupravila.
"A to jsem právě očekával já, ale doufal jsem, že vás zastihnu v jiné situaci. Čekal jsem všechno, vás polonahou, někoho jiného polonahého. No, vlastně jsem si představoval vás nahou, ale tohle je teda něco. Smím dál?" znovu se na ní usmál. Mysli, holka, mysli.
"Nahá nejsem, ale dál jít můžete." nechala ho vejít a rozepnula si vrchních pár knoflíčků. Nejlepším způsobem, jak zapomenout na chlapa, je najít si jiného. A čím většího nepřítele a soupeře, tím lépe.
David byl pohledný. Byl inteligentní a zábavný. Pořád se smál a neustále se ji snažil rozesmát. Možná byl nebezpečný, ale choval se jako dokonalý gentleman. A hlavně, vůbec nepřipomínal Reguluse. Pomohl Annie vymalovat a užili si při tom. Navzájem si malovali obrázky po oblečení a po těle. V tomhle se ukázal nadanější David.
A taky ve svádění…
Annie konečně na okamžik našla utěšení v mužském objetí, ačkoliv to nebyla náruč toho, koho si přitom představovala. Musela se moc ovládat, aby při vyvrcholení nevykřikla Regulusovo jméno.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Klikni pokud si tady byl/a

Click
neclick..

Komentáře

1 r. r. | 22. dubna 2012 v 10:27 | Reagovat

Jsem moc ráda, že kapitola je tentokrát dřív než předtím. Povedla se jako vždycky :) a jsem strašně zvědavá, jak to dopadne, tak by vůbec nevadilo, kdyby sis s tou další zase pospíšila ;)

2 Missty Missty | 9. července 2012 v 15:35 | Reagovat

Nádherná povídka, doufám, že co nejdříve přibude další kapitolka :)

3 Eilora Eilora | Web | 9. září 2012 v 22:05 | Reagovat

ahoj, budeš v povídce pokračovat? Jsem moc zvědav na další kapitolu...

4 nel.m nel.m | 15. října 2012 v 8:01 | Reagovat

Ahojda :) chtěla jsem se zeptat kdy planuješ pridat další kapitolku? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama