36.kapitola 1/2

20. dubna 2012 v 21:29 | Aňulka + Annie |  Růže z Norfolku
Angie se zavrtěla. Ucítila, že spí v saténových peřinách, které ji příjemně chladily. Najednou jí došlo, že to určitě nejsou její peřiny. Takže to znamenalo jediné: že není doma.
Prudce otevřela oči. Došlo jí, že v nějakém velmi luxusním bytě. Posadila se a snažila si vzpomenout. Po chvilce si uvědomila, že leží v Regulusově posteli. V ten moment se jí všechno, co udělala, vrátilo.
Složila hlavu do dlaní a nadávala si. Včera si podepsala rozsudek smrti.
Po chvíli zpytování svědomí si unaveně promnula oči a natáhla se po šatech. Dveře koupelny trefila napoprvé, nebyla v takovém apartmá prvně.
Když v koupelně skončila, vyšla z ložnice. Nikde nikdo. Jen na jídelním stole uviděla podnos s pokličkami. Ať se dělo cokoliv, Angie nikdy chuť k jídlu neztrácela. Když přišla blíž, všimla si lístečku vedle podnosu.
Musel jsem narychlo odjet. Posnídejte, na recepci jsem vám objednal taxi, odveze vás domů. Regulus
K včerejšímu incidentu se nevracel. Angie to nijak nevadilo. Stačilo jí, že si vzpomněla, bylo fajn, že jí to nepřipomínal.
Posnídala, pak na recepci řekla své jméno a za chvíli už jela černým taxíkem s těžkou hlavou i opicí domů.


"Kde jsi byla?" ptala se okamžitě Annie, sotva její sestra prolezla dveřmi.
Angie se snažila být tichá, doufala, že Annie třeba ještě spí a tak se s ní nepotká, ale bohužel. "Já? V prdeli. A pořád tam ještě jsem."
Annie nechápavě skrčila čelo, a když se sestra neměla k vysvětlování své podivné odpovědi a odcházela po schodech do svého pokoje, zakašlala.
"Nechtěj to po mě." odpověděla Angie. Svědomí ji hryzalo, až to skoro fyzicky bolelo. A jestli Annie bude dotírat, nejspíš jí všechno vybalí. Ze sobeckého důvodu, aby se jí samotné ulevilo.
"Řekni mi, co se ti stalo a kdes byla."
Tak to je konec.
Angie se zastavila uprostřed chůze a sedla si na schod. Annie stále stála pod schody, upřeně se dívala na Angie a jedla snídani.
Angie si prohrábla vlasy a nadechla se. "Fajn. Chceš to vědět? Včera jsem se naprosto zřídila v jednom baru, pak jsem jela za Siriusem do jeho bytu, jenže jsem trefila Regulusovy dveře, on otevřel, já tam vpadla, pak jsem po něm vyjela, on se nedal, ale když viděl, v jakém jsem stavu, uložil mě k sobě do postele a nejspíš šel spát jinam."
Annie rychle několikrát po sobě zamrkala. "Děláš si ze mě srandu?"
Sestra po ní loupla očima. Zatvářila se opravdu lítostivě. "Přála bych si odpovědět ano, ale bohužel."
"Jak jsi mi to mohla udělat?!!!" zakřičela na ni Annie. "Jak jsi mohla?!!!"
Angie se okamžitě postavila a rozběhla se ze schodů. "Annie! Je mi to líto! Já jsem nechtěla! Omlouvám se, nechtěla jsem to udělat a ublížit ti…já…." Ke konci byl její hlas slabší a slabší a oči mokřejší.
"Ztichni!" zakřičela Annie. "Vlastně to ani nechci slyšet! Kdybys to nechtěla udělat, neudělala bys to!" křičela a rozběhla se pryč.
"Byla jsem opilá a on mi ho tak hrozně připomínal…já jsem - "
"ANI JEDNO NENÍ OMLUVA, SAKRA!!!" zahřměla Annie a utekla pryč. Vidět to někdo, podivil by se, kde se v takovém droboučkém těle vzal takový křik.
Angie zůstala stát v přijímací hale pod schodišti a plakala. Přestože ona na to měla nejmenší právo.

Annie utekla do špajzu, kde se zavřela. Chvíli jen tak se slzami v očích seděla na malinké stoličce, přemýšlela nad tím, co jí Angie řekla, jedno její já se ji snažilo omluvit, sama věděla, že alkohol je metla lidstva navíc s příměsi smutku, ale její druhé já jakoukoliv omluvu pro Angie zamítalo a tvrdilo, že pokud by skutečně chtěla, mohla se ovládnout.
Vzala si několik sladkostí a začala je všechny pojídat. Chtěla být teď hlavně sama se sebou a svými myšlenkami.

Angie mezi tu dobu došla do své ložnice. Nahlas si pustila hudbu a vlezla pod sprchu. Když byla hotová, vlasy si pomocí hůlky navlnila, otevřela svou obrovskou šatnu a vybrala si šaty, kabátek a boty se stejným vzorem od Coco Chanel. Oblékla se, vzala černé psaníčko a zavolala Johnovi, ať nechá vyzvednout Speedyho, který ještě stál stále zaparkovaný u onoho baru.
Poté si zavolala taxi a jela zpátky tam, kde se dnes ráno probudila.
To, co Angie potkala u Regulusova bytu, nebyl Regulus, nýbrž smůla. Smůla, která má jméno: Sirius.
"Ále, slečna Howardová. Vracíte se na místo činu?" zeptal se uštěpačně Sirius. Nemohl dát najevo, jak ho to uvnitř žere.
"Činu? Jakého činu?" zeptala se Angie s předstíranou hloupostí. Chtěla, ať to řekne on.
"Nemyslete si, bratr mi řekl, že jste po něm vyjela."
"To je sice pravda, ale nic se nestalo, drahý vévodo." usmála se. Spíše se zašklebila.
"Jak jste to vůbec mohla udělat?!" Ve vteřině přestal být uštěpačný, spíš vypadal naštvaně, přestože se opravdu snažil. Ale tvář mu potemněla a oči přivřely.
"Ale vám je to přeci jedno, ne?" zeptala se a potají doufala, že to tak není.
"Jistě! Ale co vaše sestra? Ta je do něj blázen, nemyslím, že za tohle se s vámi podělí o bonbónky."
Angie zaskřípala zuby. "Tak to myslíte správně."
Sirius si teatrálně povzdechl. "Absolutně nechápu, jak jsem vás někdy mohl chtít. Vy vlezete do postele úplně každému, i tomu, kdo o to nestojí."
Bolí to méně, když posloucháte urážky od člověka, na němž vám nezáleží. Ale rve vám to srdce, když je slyšíte od člověka, kterého milujete.
Angie sklopila hlavu a mlčela.
"Už nemáte co říct? Říká se, že mlčení znamená souhlas."
Angie pořádně zaklonila hlavu, aby mu viděla do obličeje, měla ji totiž v úrovni jeho krku a zapíchla mu do hrudi prst. "Víte co? Možná budete překvapen, ale mám svědomí. To mě tíží už tak opravdu dost, takže nepotřebuju ještě vás, abyste mi tady předhazoval tyhle nesmysly."
Sirius velice opatrně omotal svou dlaň kolem jejího štíhlého zápěstí a dal ruku, jejíž ukazováček měla zabodnutý v jeho hrudi, pryč.
Sám v opilosti udělal několik hloupostí, ale to když byl mladý a ještě pít neuměl. Teď si uvědomil, že jí je vlastně teprve devatenáct. Věděl, že včerejšek se rozhodně nestal úmyslně, ale to, že Regulus ji odstrčil a ona to tak vlastně nemyslela, nezachrání ani jednoho z nich. Zkrátka se to stalo. A on je naštvaný na oba účastníky.
"Řeknu vám už jen jednu věc: jsem vámi nesmírně zklamán." řekl a odcházel.
"Já vámi také, očividně jste pln pochopení." uslyšel, než nastoupil do výtahu.

Annie vylezla ze spíže, až když slyšela hlučný odjezd své sestry. Rozhodně neměla sílu na to ji znovu potkat a znovu poslouchat její omluvy. Vlastně neměla sílu čelit komukoliv. Měla by se začít chovat rozumně, ale vůbec jí to nešlo. Její rozum odmítal přemýšlet racionálně, slzy jí tekly z tváří již nevědomky a bolest na srdci neustávala. Cítila se zklamaná, osamělá a plná zloby. Takové zloby…
Nerozmýšlela se dlouho, okamžitě začala balit své věci do několika ručních zavazadel. Zatím nebyla schopna odpustit Angie a co se týkalo Reguluse…o něm zatím nechtěla ani přemýšlet.
Naposledy se porozhlédla po pokoji, většinu věcí zde musela nechat. Než z pokoje odešla, odhodila fotku sebe a své sestry na zem. Již nikdy to nebude stejné.
Nastoupila do auta, nacpala kufr k prasknutí a usadila Sunnyho. Položila ruce na volant a všimla si, jak se hrozně klepe. V tomhle stavu rozhodně není schopna řídit. Ale zůstat zde nepřipadalo v úvahu.
Zítra je zasedání ve Sněmovně lordů, ale to by znamenalo čelit pohledu Reguluse Blacka .
"Toho bastarda už nechci nikdy v životě vidět!" pronesla zatvrzela Annie. Hluboce se nadechla a nastartovala. Potřebuje čas a musí si uspořádat věci v hlavě. Nebo spíše v srdci.
Ačkoliv jedna část Annie se zoufale snažila umluvit, že Regulus je v tom naprosto nevinně a na něj by se neměla zlobit, ale ta druhá byla přesvědčivější. "Nechtěl mě a ani Angie! Takže to je poslední sbohem, vaše vévodská milosti!" Polkla slzy a zamířila směrem ke skotské hranici. Do svého domku v Belle Isle. Dar od Reguluse, ale to bylo vedlejší.

Regulus netrpělivě seděl na svém místě ve Sněmovně. Jeho bratr seděl na opačné straně, nevraživost z něho jen kypěla. Když mu vypověděl, co se stalo, tak si myslel, že ho Sirius asi na místě zabije. Sirius byl výbušný to ano, ale nikdy kvůli ženě. Už ho nebavilo pořád dokola se mu omlouvat, že on je v tom naprosto nevinně. A jestli takhle reagoval Sirius, tak teda netuší, jak dopadne Angie, jestli se o tom Annie dozví. O její žárlivosti se přesvědčil už kolikrát.
"Sakra, je už pozdě. Tak kde jsi? Už máš zpoždění." Netrpělivě sledoval dveře, pokaždé málem vyskočil ze židle, když se dveře otevřely. Ale nikdy nevešla ona. Jen doufal, že to ta malá nevyžvanila. Stačilo již to, že má na krku pořádného cucfleka a Drew se na něj za to už rozeřval. I když na druhou stranu, co udělal on? Taky to Siriovi ihned vykecal. Takže pokud to prozradila, byli si jen kvit. "No tak, Annie, přijď už. Chci jen vidět, že ti nic neřekla. Chci vidět tvůj úsměv, chci s tebou laškovat." říkal si tiše a mnul si netrpělivě ruce.
Možná Drew ví něco o tom, kde je. Všichni čekali na ladies Howardové. Jediné dvě ženy ve Sněmovně vůbec za celou její existenci. A ani jedna tady nebyla. Jejich otec také netrpělivě přešlapoval na místě, pak se najednou rychle vypařil. Když se vrátil, tvářil se ustaraně.
"Omlouvám se vám za nepřítomnost svých dcer, pánové. Myslím, že již nemusíme dále vyčkávat jejich příchodu. Zřejmě se obě někam vytratily." Pokusil se o úsměv a okamžitě zamířil za Drewem, který okamžitě zamířil k východu.
"Na společný lov na manžely?" zavtipkoval méně známý hrabě po Drewově levici. Richard se rozpačitě usmál vtípku a celá místnost s ním. Až na Reguluse a Siriuse, kterým to vtipné určitě nepřišlo.
"Na to bych je sice tipoval, ale zřejmě tomu tak není." oznámil vévoda Howard a usadil se na své místo. Starostlivou vrásku z čela smazat nemohl.
"A je to v prdeli." řekl nahlas Regulus a pohlédl na svého bratra, který se na něho vražedně zadíval též. Nikdo nechápal, o čem to Regulus mluví a tak jeho větu ignorovali.
Cítil se tak nějak prázdně, chtěl, aby tu byla. Chtěl ji prostě vidět. Toužil po její přítomnosti, toužil po jejím těle a toužil i po její duši. Nevěděl proč, ale doufal, že té jeho posedlosti se zbaví, jakmile se s ní vyspí. Bože, vždyť kvůli ní začínal šílet. Vyřítil se za Drewem.
"Kde je tvá sestra?"
"A která? Na kterou si teďka děláš nároky?" ucedil Drew a vypadal, že mu chce jednu natáhnout. Sirius si to zřejmě nenechal jen pro sebe.
"Na žádnou si nedělám nároky!" ohradil se prudce, aniž by přemýšlel. Okamžitě viděl, jak Drew zrudl ještě více. "Ty víš, že nestojím o manželku. Kde je Annie?"
"V tom případě, drž se od mých sester dál. Zachováš tím naše přátelství." uklidnil se Drew a vytáhl mobil, kde vytočil číslo a čekal.
"Nic se nestalo, Drewe, nikdo to nezavinil. Sirius neví, co chce a -"
"Mě to nezajímá, vysvětluj to jinde." umlčel ho Drew a poplácal po zádech. "Nemáš to jednoduché, ale to nikdo z vás. Tak se nelituj a snaž se to vyřešit." Na to se otočil a začal mluvit do telefonu. "Angie, kde jsi a kde je tvá sestra? Okamžitě se mi ozvi, jakmile si poslechneš tenhle vzkaz! Otec šílí a matka je strachy bez sebe. Víš, že na nás se můžeš spolehnout. Jsme přeci rodina. Tak mi brnkni. Doufám, že jsi v pořádku. Nikdo se tady na tebe nezlobí. Čau."
Výborně, tak Angie to své sestře vyžvanila. Zřejmě tak jako on, chtěla prostě očistit své svědomí. A vymstilo se jim to pořádně.
Už teď mu chyběla, snažil se vybavit její vůni a její úsměv. Nechápal, jak je možné, že mu tak moc chybí. "Ublížil jsem jí?" marně se ptal svého svědomí. Její stín viděl skoro v každém koutě, ale marně se jí snažil dovolat zpět. Posedlost?

Annie věděla, že bolavé srdce se léčí hůře, než fyzická zranění. Doufala, že se jí podaří odpoutat se od vlivu Reguluse Blacka, když ho neuvidí. Ale mýlila se, pořád na něj myslela. Snažila se ho očernit, ale vzpomínky jen tak nejdou vymazat. Vždyť jí již dal tolikrát najevo, že mu není lhostejná. Nebo si to jen namlouvala?
Nikdy se v něm nevyznala, řekl jí několikrát, že ho naprosto nezajímá a pak udělal gesto, kterým to celé naprosto popřel. Ještě teď si živě pamatuje jejich vánoční políbení, když po vyjížďce v saních shlíželi na městečko pod nimi. Bylo to teprve před chvíli, ale ona cítila, že je to hrozně dávno. Hezčí den s ním nikdy neprožila a nikdy nebyla tak šťastná.
Viděla se, jak se radostně se usmívala, když se na něj otočila. I on se usmíval, když si jí otočil k sobě čelem. Vytáhl jehlici z jejích vlasů, až se jí rozpustily po zádech, rukou do nich vjel, chytil si ji za týl a dlouze políbil na bradu. Pak se mučivě pomalu přesunul i na rty. Znovu a znovu se k nim vracel.
Na jeho polibky asi nikdy nezapomene, nikdy na něj nezapomene. Ach můj bože, co dělá v tomhle domě, který ji dal. Hlasitě se rozplakala a snažila se pláč ztišit polštářem. Opravdu o ni nestojí, nikdy nestál o nic jiného než o její tělo. Měla by se s tím konečně smířit.
"Nikdy si pro něj nebyla ničím jiným, než pouze sexuálním předmětem. Stejně dobře mu poslouží, jakákoliv děvka. To přece nejsi! Okamžitě zavolej Ang a omluv se jí." domlouvala si Ann, ale nebyla schopna to udělat. Reguluse si vybrala hned při jejich prvním setkání a teď za to platila hořké úroky. Život je jako na horské dráze. A Annie se právě zřítila do imaginární propasti. Nejvíce bolí neopětovaná láska. Kde je lék na bolavé srdce? Dávala mu šanci dostatečně dlouho. Teď se s tím musí vypořádat. A musí se omluvit sestře…

Angie jezdila ve Speedym a poslouchala muziku. Od té doby, co dojela domů ze své nadmíru neúspěšné mise u Reguluse a našla Speedyho zaparkovaného v garáži, vyjela s ním a jezdila doteď.
Annie, jak si všimla podle jejího prázdného místa v garáži, byla v tahu. Nedivila se jí. Být na jejím místě, taky by se na sebe neuměla podívat.
Angie udělala chybu. Spíše chyby. Mnoho chyb. A za každou chybu se platí.
To, že je dnes zasedání lordů ve Sněmovně si uvědomila až příliš pozdě, ale bylo jí to jedno. Byli tam oba bratři a nepotřebovala vidět ani jednoho. A navíc teď jí bylo tak nějak jedno úplně všechno. Protože o to všechno přišla.
Jezdila si po dálnicích pirátskou rychlostí, předjížděla auta, občas, když to na ni přišlo, plakala, ale hlavně měla vztek. Ale ne na Reguluse, že to napráskal, ne na Siriuse, že ji ze svého auta vyhodil a způsobil jí smutek, ne na alkohol, ne na Annie, že to nedovedla pochopit, ale na sebe.
Jistě, její ego samozřejmě bojovalo, snažilo se to alespoň z malé části svést na to ostatní a především na Siriuse, ale ona si uvědomovala, že to není správné.
Annie ji opustila. Nechala ji tu. Utekla. Ze smutku.
A Angie taky uteče. Ale ze slaboty.
Uběhly dva dny, co se to všechno stalo. A dnes ráno Sirius obdržel zprávu, že Angie, ten mrňavý zbabělec, se chystá prchnout stejně jako její sestra.
Nikdy o Angie a její síle osobnosti nepochyboval, ale byla to krásná výmluva pro skutečný důvod její prchání, který mu dělal starosti.
Rozhodla se totiž prchnout s Jeremym Bankesem na jih Francie. A přestože byl na ni naštvaný, tohle nedopustí, ani kdyby musel…prostě nedopustí.
Merline, Jeremy Bankes! Jak ho neměl rád. Proč si musela vybrat zrovna jeho?
Ještě teď měl v hlavě živě uloženou vzpomínku z jednoho večírku. Jak tehdy žárlil! Ne, za žádnou cenu její útěk dopustit.
"Lady mít takové tělo, jako máte vy a vaše sestra je zločin a naprostý hřích. Smím si vás odvést do svého vězení a nasadit vám pouta?" zeptal se hrabě Bankes a Angie se zasmála.
"Vypadněte, Bankesi nebo nechám v poutech vyvést já vás!" zasyčel Sirius a řítil se k nim.
"Vévodo! Jak se opovažujete navážet se do někoho?! A kazit mi zábavu!" vyjela na něj. Nevypadal nijak zaskočen.
"Lady! Přestaňte se chovat, jako nějaká lehká holka!" napomenul ji, zatímco ji vzal za zápěstí a od Jeremyho odsunul. Takhle blízko si být tedy rozhodně neměli.
"Co si to dovolujete - jak se vůbec opovažujete?! Já se mohu chovat, jak já chci a vy do toho nemáte co strkat nos!" Jeremy pozoroval jejich slovní hádku s velkým zájmem. Vypadali jako manželé po dvaceti letech.
"Ale mám, lady! Moc dobře vím, že si mě chcete vzít! A myslíte si snad, že bych chtěl za ženu děvku?!"
"Dávejte si pozor na pusu, vévodo!" zavrčela a ukázala na něj prstem. "Ještě nejsme manželé a stejně asi nikdy nebudeme, tak nač ztrácet čas?! A i kdyby! Vy si budete užívat a já budu mít celibát?! Nebuďte směšný!" zasmála se hořce a s hlavou nahoře odkráčela.
Sirius pochodoval po svém panství v Suffolk a přemýšlel, co udělá. Chodil po dlouhé chodbě sem a tam. Celou ji lemovaly samé lepší obrazy, a když přemýšlel, bez hlubšího významu si je prohlížel.
A pak jeden upoutal naplno jeho pozornost. A nápad byl na světě.
Angie vstala už kolem čtyř ráno. Oblékla si sportovní tepláky, mikinu a společně se Siriem, Gejšou a Casanovou si vyrazila zaběhat do lesa.
Měla tak dost času si všechno promyslet. Když teď byla v Norfolku, řekla rodičům a bratrovi, že se chystá na čas vytratit a byla ráda, že jí to vůbec nerozmlouvali.
Vrátila se asi po půl hodině a osprchovala se. Pejskům umyla tlapky a připnula jim obojky. Hedvábné na kterých byla zlatou nití vyšitá jejich jména.
Pak se časně ráno, asi kolem půl šesté, skoro za tmy s kufry a štěňaty přemístila ke garáži. Vrata se otevírala na elektřinu a tak musela chvíli počkat, než se otevřely úplně.
Pak nasedla do svého Speedyho a vyjela s ním ven. Auto bylo naleštěné a umyté.
Vzala cestovní kožené kufry a nacpala je do kufru auta, protože jich měla celkem dost. Mohla použít kouzlo pro zmenšení, ale nechtělo se jí. Byla unavená.
"Ang, neděj to." uslyšela za sebou Angelínin hlas.
"Nemáš už to jedno, Angel?" otočila se na sestřenku, zatímco popoháněla psy do auta. "Já tady nechci být. Annie je naštvaná a nemluví se mnou - což chápu a vím, že na to má právo. Ale pak je tu Sirius, ten mě od sebe úspěšně odhání a já už prostě na něj nemůžu pořád čekat."
"Znám tě a ty se nikdy nevzdáváš a vždycky vyhraješ. Tu kabelku od Versace jsem ti nikdy neodpustila." řekla a Angie se musela zasmát.
"Teď jsem ale prohrála." objasnila jí, nastoupila do auta. Angel si povzdychla, měly to sestry s těmi muži - a teď i mezi sebou - vážně těžké.
"Je mi jasné, že tě nepřesvědčím. Tak tedy šťastnou cestu." usmála se Angelína a políbila Angie na tvář.
"Zatím se měj, nevím, kdy se vrátíme. Hned, jak dorazíme do Paříže, napíšu." slíbila Angie a zapnula si pás.
"Dobře, Ang."
Angie dupla na plyn a vyjela. Vzpomněla si na to, jak včera mluvila s mamkou. Prohlížely si staré fotografie, když Angie na jednu narazila. Na takovou, která ji moc rozesmutněla.
"A tohle?" zeptala se Angie a v ruce držela fotku, kde jí Annie dává obrovskou pusu na tvář a jsou obě skoro až po uši zakryté peřinou, na které mají knihy a panenky.
"Ta fotka má svůj příběh…" zadívala se na fotku Evelína.
"Tak mi ho povyprávěj!" vybídla mamku.
"Bylo to těsně před prázdninami, tobě byly tři a Annie čtyři. Zrovna u nás byla Walburga s Orionem, aby se rozloučili, protože jsme se rozhodli odjet do Česka," přiblížila to dceři Evelína a pokračovala. "Sedli jsme ve venkovním altánku, u kterého jste měly spousty průlezek a klouzaček a všeho možného. Už od malička jsi byla dost akční dítě, Angie." usmála se s láskou.
"A jak jsme tak seděli, uslyšeli jsme najednou tak hysterický křik, že jsme všichni vyskočili. Annie křičela, jako by ji zaživa pálili, a když jsme k ní doběhli, byla v obličeji celá rudá. Z očí jí stékaly slzy a my jsme si mysleli, že se jí něco stalo. Jenže ona s třesoucími se ručičkami ukazovala na tebe a vážně u toho vřeštěla, tak jako nikdy. Už nikdy jsem ji takhle křičet neslyšela, "
"A co se tedy stalo?" zeptala se hnědovláska dychtivě.
"Ukazovala na tebe, dupala nohama, hystericky vřískala, a když jsme se na tebe podívali, ležela jsi na zemi celá promodralá. Vyrazila sis dech, když jsi spadla z průlezky. Rychle jsem tě vzala do rukou a dala ti umělé dýchání. Po několika vteřinách jsi začala nabírat barvu a pak ses rozbrečela. Annie se od té chvíle od tebe nehnula ani na krok. Odmítala tě nechávat spát samotnou, neustále na tebe dohlížela a právě tahle fotka vznikla v té době, kdy se tvá sestra stala tvým stínem. Přestože byla malá, mám pocit, že chápala, že se ti něco stalo a pak chápala, že tě musí chránit. A to taky svědomitě dělala. Díky ní ses podruhé narodila." usmála se Evelína a Angie začala plakat. Maminka si k ní sedla a objala ji.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama