Vydělat si její úsměv

22. dubna 2008 v 6:48 | Annie

Vydělat si její úsměv

Vydělat si její úsměv
Vždy měla výraz, jako když se člověk dívá na pochmurnou oblohu s dešťovými mraky. Nikdy mu nevěnovala jediný úsměv… v podstatě se neusmála ani na nikoho jiného. Lucius tu světlovlasou dívku sledoval přes místnost trochu na zkoušku, aby později ukázal lidem, že on je ten nejlepší. Ve chvíli, kdy se vydal směrem k ní se sklenicí šampaňského v ruce, si začínal pohrávat s myšlenkou, že by se jí začal dvořit. V jeho očích byla tou nejlepší ze sester Blackových. Její starší sestra Andromeda byla z rodiny vykázána a její druhá sestra - Belatrix byla moc nespoutaná na to, aby ho přitahovala.
Jemná zlatavá záře jejích vlasů a její mírné modré oči ho upoutaly tak, že když udělal poslední krok k ní, srdce se mu prudce rozbušilo. Lucius si odkašlal a snažil se udělat vše pro to, aby zachoval klid.
"Narcisa Blacková, mám pravdu?" zeptal se.
"Ano," odpověděla škrobeně, "Proč se ptáte?"
Ukázal na volné místo vedle ní na béžovém gauči. "Mohu?"
Pokud to nebylo nutné, neodpovídala slovy, a tak i teď pouze přikývla. Její obličej měl vážný skoro až slavnostní výraz. Kdyby si jakákoli jiná dívka oblékla černé šaty, vypadalo by to, že se chystá na pohřeb. Její saténové šat byly blankytně modré s černou šerpou a na ni přesně seděly. Jemně naznačovaly skryté tvary a zanechávaly v duši trochu melancholický dojem.
Lucius si vzal další sklenici se šampaňským, než pokračoval v konverzaci.
"Vaše rodina je velmi dobře známa," začal.
"Stejně jako všechny čistokrevné rodiny," povzdechla si Narcisa. To, že se nudí, mohl člověk odhalit jenom z bezstarostného tónu jejího hlasu.
"Můžete mi prozradit - že jsem tak smělý - pohybuje se teď kolem vás někdo zajímavý?" zeptal se Lucius.
Odtrhla oči od svého perlového náhrdelníku, který si už chvíli prohlížela a zvolna odpověděla: "Ne, v tuto chvíli nikdo. A vzhledem k tomu, že jsem se právě vytrhla z nechutného poměru, nejsem připravená na to, aby někdo žádal znovu o mou přízeň."
"Nikdy bych od vás něco takového nežádal," opáčil. Šokovalo ho, že byla schopná tak rychle odhalit důvod, proč za ní přišel.
"Ale prosím vás. Žádný muž se nepřiblíží k osamělé ženě jenom proto, aby si s ní popovídal. Vždy je za tím schovaný nějaký skrytý návrh," vysvětlila mu.
"Proč si myslíte, že tohle jsem měl v úmyslu?" zeptal se a sledoval, jak se postavila.
"Jaký jiný důvod by mohl mít muž jako vy, aby si sedl vedle mne?"
"Možná aby zahlédl váš úsměv?" navrhnul.
"Dobrá, bude to pro vás taková malá výzva," sdělila mu.
"Jsem připraven."
"Neukazuji svůj úsměv jako navštívenku. Musíte si ho vydělat."
Nedala mu nejmenší šanci, aby mohl odpovědět. Místo toho odešla a připojila se k jiné skupině čistokrevných kouzelníků. Lucius ji provázel pohledem, ale odvrátil se v okamžiku, kdy se střetl očima s dívkou, ke které se Narcisa blížila. Belatrix. To byl pro něj podnět, aby zmizel. Zdržel se jenom tak dlouho, aby sdělil svým rodičům, že učinil objev důležitý pro rod Malfoyů. Potom prošel davem, který se shromáždil u stolů s vybranými pochoutkami. Osobně se rozloučil s některými kouzelníky. Když se blížil k Narcise, kývl na ni, aby jí dal najevo, že přijal její zvláštní výzvu.
"Květiny vůbec nezabraly!" vykřikl Lucius.
"A co chceš dělat?"
Lucius se prudce otočil a začal rozčileně přecházet kolem krbu, zatímco Rodolfus dál v klidu listoval novinami. Zdálo se, že ho Luciusovy novinky nerozhodily, jeho výraz se nezměnil. Po chvíli s povzdechem odložil noviny na malý stolek před sebou a vzhlédl. Jeho tmavě hnědé oči spočinuly na jeho příteli, který neustále pochodoval okolo jako vyplašené kuře, které se ztratilo.
"Uklidni se, Luciusi. Takže květiny nezabraly. To je mi líto, ale jsem si naprosto jistý, že si dokážeš najít jinou ženu," povzbuzoval ho Rodolfus.
Lucius se zarazil v polovině kroku a prudce se otočil na Rodolfuse.
"Nechci jinou ženu! Chci ji! Narcisa je pro mě cíl! Musím ji mít!"
"Co je na ní tak zvláštního?" zeptal se Rodolfus.
"Mohl bych mít každou! Ona je jediná, kterou se mi nedaří získat!" vysvětlil mu Lucius a v jeho hlase se ozývala zřetelná náklonnost k ženě, po které toužil.
"Tak jí kup nějaké klenoty a ona se do tebe bláznivě zamiluje, stejně jako kterákoli jiná žena, kterou jsi okouzlil."
"Mám pocit, žes to nepochopil, Rodolfusi," povzdechl si Lucius a posadil se na gauč vedle svého přítele. "Vždy jsem posílal květiny ženě, která mne zaujala. Ony zbožňují jejich sladkou vůni a něžné okvětní lístky růží. Touhle cestou jsem byl schopný otevřít si přístup do jejich myslí a srdcí. Ale tahle žena je zahodila. Přemýšlí o nich jako o každodenní zásilce, nic to pro ni neznamená!"
"Podle toho, jak jsi ji popsal, pro ni asi opravdu nic neznamenají," zamumlal Rodolfus. "Luciusi, jestli ji chceš, možná bys měl zkusit jiný způsob, jak ji získat."
"Jiný způsob?"
"Proč ne třeba večeři? Nikdy jsi žádnou nevzal na večeři, dokud jsi ji neznal alespoň měsíc."
"Protože je to nezdvořilé."
"Budeš muset tedy být trochu barbar. Vezmi ji někam ven."
Lucius zabodl svoji vidličku do kousku hlávkového salátu, který ležel na talíři před ním. Večeře rozhodně neprobíhala tak, jak by si býval přál. Za prvé, Narcisa se po celý večer nezatvářila jinak než otráveně. A co bylo ještě horší - celý večer ho sledovala jakoby každý pohyb, který udělal, byl špatný, nevhodný. Takhle se necítil od té doby, kdy měl v prvním ročníku vystoupit před celou třídu a napsat přísady lektvaru, o kterém nevěděl vůbec nic. Probral se ze svého zamyšlení a podíval se na ni. Pořád ho stejně chladně pozorovala, bylo to trochu tajuplné a snad i děsivé, když se zadíval do jejích modrých očí.
"Něco není v pořádku, Narciso?" zeptal se. "Neusmála jste se ani jednou od té doby, co jsme spolu."
"Mám dobrou paměť, Luciusi, a vy jste stále neudělal nic správně, abyste si vydělal můj úsměv," prohlásila pevně.
Očistila si koutky svých krásných rtů cípem ubrousku. Dívala se trochu pobaveně, když se zatvářil dokonale zmateně. Nelíbilo se mu, jak ho vyváděla z rovnováhy. Jak je možné, že nad ním ta žena tak lehce získává kontrolu? Nepředpokládalo se snad, že on je ten velký, báječný Lucius Malfoy? Ten, kterému podlézali politici, jen když lehce mávnul hůlkou? A teď křehká žena sedící naproti němu má nad ním větší moc, než jakou on si kdy přál mít.
"Promiňte mi, ale udělal nebo řekl jsem něco, co vás urazilo?" otázal se jí. Chtěl vědět, jak uchvátit její srdce pro sebe, jak získat zpátky autoritu, která mu právem náležela.
"Ne," odpověděla lehce a on - trochu přes svoji vůli - vydechl úlevou. Ale Narcisa neúprosně pokračovala.
"Udělal jste téměř vše pro to, abych se nesmírně nudila. Dostala jsem od vás květiny, šperky a čokolády. To že jste mě vzal na večeři, je jako kdybyste dal dítěti ten samý dárek na narozeniny a taky na Vánoce. Je to jednoduše zbytečné."
"Narcis-"
"Jestliže nedokážete vymyslet a přijít s něčím jiným, pane Malfoy, pak se obávám, že budu muset naši společnou večeři skončit," oznámila mu a postavila se.
Zvedl se právě v okamžiku, kdy se chystala odejít od stolu, u kterého dosud seděli. Hlavou mu zběsile vířily nejrůznější nápady, ale všechny se mu zdály moc prosté nebo obyčejné. Rozevíral a opět zatínal pěsti a současně se snažil vymyslet něco úžasného, ohromujícího. Něco, co by ji srazilo na kolena…
"Povězte mi, máte ráda jízdu na koni?" zeptal se náhle Lucius, i když si nebyl zrovna jistý, proč ho napadla zrovna tato otázka.
Avšak zdálo se, že se mu konečně podařilo upoutat Narcisin zájem. Otočila se na něj a oči jí přitom zajiskřily údivem.
"Na co jste se to ptal?"
"Jízda na koni," zdůraznil znovu. "Máte ji ráda?"
Přikývla. "Ano, vyjedu si ráda ven, když je příležitost. V tuhle dobu k tomu sice nemám mnoho možností, ale ano. Opravdu jezdím velmi ráda. Proč se ptáte?"
"Doufal jsem, že bych vás snad mohl doprovodit při nějaké krátké projížďce."
"Kdy?"
"Zítra. Ve dvě hodiny," odpověděl rychle a snažil se zakrýt naléhavý tón, který se mu vkrádal do řeči.
Asi minutu se rozmýšlela, její zaujetí prozradil pouze malý úšklebek, který jí přeběhl jako stín přes rty. Konečně promluvila: "Dobře. Setkáme se u ranče, který patří naší rodině, přesně ve dvě hodiny. A nepřijeďte pozdě. Ta poslední věc, po které bych toužila, je čekat na muže, kterému se jen obtížně daří získávat můj zájem."
S elegancí se otočila na podpatku a trochu povzneseně odcházela pryč od stolu. Zřejmě si byla velmi dobře vědoma toho, že ji Lucius neustále pozoruje. Unikl mu malý povzdech, když si sedal zpátky na židli. Cítil se úplně vyčerpaný a to jak psychicky tak i citově. Nejel na koni už celá dlouhá léta… naposledy, když byl ještě malé dítě. Jak by ze sebe mohl vymámit dávno zapomenuté schopnosti za tak krátký čas? Jindy by se tím vůbec nezabýval, ale nyní… nyní to Lucius Malfoy nutně potřeboval zjistit.
"Podívej se na sebe! Vždyť ty jedeš!" vykřikoval Rodolfus v pauzách, kdy se nadechoval, aby se mohl zase smát.
"Buď zticha, Rodolfusi!" zavrčel na něj Lucius.
Vlahý odpolední vzduch proudil okolo něj, když zvolna klusal k vrbě, která skláněla svoje větve až na zem jako by ji hladila. Chladivý stín skryl jeho obličej do šedivého závoje. A zároveň k němu pronikl jakoby zahnilý zápach té potvory, na které seděl. To, že poprosil Rodolfuse o pomoc, se mu nyní jevilo jako obrovská chyba. Rodolfus ho za méně než dvacet minut přesvědčil, že jezdit na koni umí. Lucius byl sice schopný klusat, ale jakmile došlo na cval, okamžitě se snažil pověsit na otěže a zpomalit to nejméně stokilové zvíře.
"Nemůžeš ji doprovázet na projížďce, pokud budeš jezdit tak, že by tě předhonil i šnek," komentoval to Rodolfus a popojel na svém vlastním koni vedle Luciuse. "To by jsi to mohl rovnou vzdát!"
"Nejsem žádný zbabělec, nevzdám to."
"Jak jsem jenom mohl zapomenout? Připomínáš mi to pokaždé, když zastavíme," opáčil Rodolfus. "A teď pojď, již brzy tě bude očekávat."
Lucius se zahleděl do dálky. Zpozoroval, že zpoza kopce se mezitím vynořila zlatavá záplava vlasů na neobyčejném popelavém koni. Byla to Narcisa. Zatím ho nemohla spatřit. Věnovala pozornost pouze svému doprovodu. Přijela s ní i Belatrix. Lucius potichu zaklel a otočil se na culícího se Rodolfuse.
"Ano? Co teď máš v plánu udělat?" zeptal se ho Rodolfus.
"Já tam nemůžu jet! To je neuskutečnitelné!" vykřikl Lucius a mávl rukou k oběma ženám, které mířily přímo k nim.
"Jak chceš."
"Jak… cože?"
"Ano, jak chceš," zopakoval Rodolfus. "Nejezdi tam, jestli nechceš. Ale bude to znamenat, že si tě již navždy zapamatuje jako poraženého a vezme si nějakého jiného čistokrevného kouzelníka, který bude schopný udělat víc pro to, aby ji získal. Nebo - podle toho, co jsem slyšel - bude natolik zoufalá, že si najde nějakého mudlu jako to udělala její sestra."
Tohle nevzrušené sdělení způsobilo, že Luciusovi začala vřít krev v žilách. Pomyšlení na to, že by se někdo jiný než on dotýkal její porcelánové kůže, ho přimělo sevřít pevně otěže. Otočil koně a s odhodlaným výrazem začal cválat směrem k dívkám…
Belatrix se chichotala poslední poznámce, kterou Narcisa pronesla, ale okamžitě přestala, jakmile její oči zachytily, že se k nim někdo blíží přes travnatou louku. Chytila sestru za paži a ukázala jí na rychle zvětšující se bod. Narcisa přimhouřila své modré oči a narovnala hlavu. Do jejího výrazu se zvolna vkrádal šok a ohromení. Byl to Lucius.
"Co se děje? Kdo to je?" ptala se Bela, když zpozorovala, jak se její sestra tváří.
"Lucius Malfoy," zašeptala Narcisa. "Myslela jsem, že se neukáže…"
"Proč to říkáš?"
"Podívej se na to, jak jede!" odvětila Narcisa a ukázala rukou, na které měla navlečenou jezdeckou rukavici, na Luciuse, jenž na koňských zádech poletoval nahoru a dolů. Narcisu napadlo, že vypadá jako rostlina, která se snaží za všech sil udržet svými kořeny, aby přežila. "Je strašný! Opravdu není z těch lidí, co by jízdu na koni ovládali dokonale!"
"Proč by někdo nabízel doprovod na projížďce, když neumí jezdit?" zeptala se Bela.
"Protože si chce vydělat můj úsměv," odpověděla tiše Narcisa.
"Protože chce co?"
Ale než mohla tichá světlovláska odpovědět, srdce se jí na chvíli zastavilo. Viděla Luciuse, jak se obrovskou rychlostí blíží k dřevěnému plotu, který je odděloval od druhé strany louky. V očích koně, na kterém jel, se zračilo, že nebude přeskakovat žádnou překážku, ať už bude jakkoliv nízká. Ale Malfoy byl tvrdohlavý, nezdálo se, že by to byl ochoten vzít na vědomí a tím projevoval, že koním doopravdy moc nerozumí. To ušlechtilé zvíře najednou jediným plynulým pohybem zastavilo. To způsobilo, že Lucius byl prudce vymrštěn ze sedla a přeletěl přes plůtek. Svůj střemhlavý let skončil až v rozměklém bahně před oběma slečnami.
V tu chvíli se Bela začala smát tak, že málem spadla z koně a nebyla schopná ničeho jiného, než ukázat volnou rukou (druhou se držela za břicho) na znechuceného muže. Narcisa jako obvykle rychle skryla všechny své pocity, přehodila nohu přes koňský krk a ladně seskočila na zem. S elegancí v každém pohybu šla k Luciusovi. Ten se mezitím snažil zbavit bláta na svém obličeji. Klekl si vděčný za pomoc, kterou mu Narcisa poskytla. Uchopil její štíhlé zápěstí svojí silnou, velkou rukou a s její pomocí se začal zvedat. Ale bláto bylo přece jen příliš kluzké a Lucius spadl zpátky a strhl s sebou i Narcisu. Vlhké bahno pocákalo její urozené rysy, ale jejím na jejím obličeji se objevil úsměv. To byl ten moment, na který Lucius tak dlouho čekal.
"Vypadá to, že jsem si vydělal tvůj úsměv," Lucius se s úsměvem něžně dotkl důlku na její tváři.
"Ano," zasmála se Narcisa, když si uvědomila, v jaké situaci se nachází. "Ano, ty sis ho vydělal."
"Udrž ho ještě chvíli, chtěl bych si ho užít!"
Nadzvedla zvolna hlavu a její zářivý úsměv rozsvítil její tvář. Dvojice seděla v kalném blátě, když Lucius obdivoval její perlově bílé zuby, její růžové rty a její mírný ruměnec, který jí zabarvil tváře, když mu darovala to, po čem toužil. Uchopil její bradu, aby si přitáhl její úsměv blíž k sobě.
"Myslíš si, že máš právo na to ukrást mi jen tak polibek teď, když jsi dostal můj úsměv?" zamumlala zastřeně Narcisa.
"Jestli si budu muset vydělávat tvůj polibek stejně jako úsměv, potom nevím, co bych měl udělat, abych dostal tvou ruku," povzdechl si Lucius.
"Co ti dává takovou jistotu, že se my dva vezmeme?"
"Proč jsi si tak jistá, že se nevezmeme?"
"Víš, jsi první muž, kterému se podařilo vydělat si můj úsměv. Všichni utekli, když jsem je odmítla při večeři," vysvětlila mu a zaklonila se tak, že se opřela o dlaně.
"Já jsem první a budu taky ten poslední. Tvůj úsměv je od této chvíle můj," prohlásil potichu a mezera mezi jejich rty se pomalu zmenšovala.
"Jsi vždy takto domýšlivý?"
"Ne," zašeptal, "Jsem jenom vždy takto troufalý."
S těmito slovy přitiskl svoje ústa na její, vychutnával si její sladké rty s hladem, který v něm rostl po dobu, která mu připadala jako roky. Lucius konečně dostal Narcisin úsměv a s ním přišlo všechno ostatní, tím si byl jistý. Věděl, že tohle je konec jeho hledání dokonalé ženy. Nikdy ještě nemusel pracovat tak tvrdě pouze pro jeden záblesk zubů. Vydělat si její úsměv bylo mnohem těžší, než se mu zdálo. Ale nyní nastal čas odpočinku, uvolnění a lásky… přinejmenším nastal čas žít.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kika Kika | 23. března 2010 v 17:46 | Reagovat

"Oh, sladká tetka romantika", jak vždycky říká ségra... xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama