Vlkodlačí love story

22. dubna 2008 v 6:42 | Annie

Vlkodlačí love story

Dnes byl úplněk opravdu hodně jasný. Remus Lupin, ve své vlčí podobě pobíhal po lese. Vlkodlačí lektvar se mu omylem vylil a navíc se mu nepovedlo se pořádně zajistit. Nad tím teď ale neuvažoval. Jeho primitivní vlčí myšlení mu to ani nedovolilo.
A náhle jí spatřil. Jakožto vlk nedokázal postřehnout jak je krásná. Zachvátil ho zcela jiný pud. Zabít jí. Tryskem se rozeběhl směrem k ní. K její smůle ho spatřila až když byl jen několik kroků od ní. Ale i kdyby ho viděla dřív, stejně by jí to moc nepomohlo. Vlkodlakovi člověk jen tak neuteče.
Skočil po ní a zakousnul se jí do ramene. Dívka se svalila k zemi a Remus systematicky pokračoval v okusování.
Měsíc pomalu zmizel z oblohy a Remus pocítil obrovskou bolest. Svalil se do trávy a škubal sebou v křečích. Stejně jako vždy, když se měnil zpátky na člověka.
Otevřel oči a zmateně se rozhlédl okolo sebe. Tady přeci neměl být… měl být u sebe doma, zavřený v pokoji… Všiml si krve na zemi. Otočil se a málem dostal infarkt, když vedle sebe uviděl ležet nehybné tělo v kaluži krve.
Dívka byla mladá. Mohlo jí být tak dvacet. Vypadala velice křehce. Její dlouhé vlasy, normálně mívající blond barvu byly zbarveny krví.
Remus k ní přiskočil a pokusil se nahmatat puls. Nic.
"Prosím, ne….Jen to ne…." Pomalu se ho začínala zmocňovat hysterie. Zabil jí…on jí zabil…
Srdce mu poskočilo radostí. Našel puls! Sice velice slabý, ale byl tam.
Popadl jí do náruče. Bylo mu úplně jedno, že se jeho hábit zbarvuje do červena. Hlavně jí musel dostat co nejdřív k sobě!
Rozrazil dveře do svého zchátralého domu. Vyběhl po schodech nahoru a položil jí na postel. Vytáhl hůlku a provedl několik uzdravujících kouzel. Krvácení přestalo, ale dívka na tom byla pořád stejně špatně. Remus nevěděl, co dělat. Zbývalo jen čekat a čekat….
Už u ní seděl několik hodin. Právě podřimoval, když se ruka, za kterou jí držel pohnula. Dívka tiše zasténala. Remus jí pohladil po zpocené tváři. Věděl, jak jí je. K normálním ranám se přidávala ještě jedna bolest. To když něco jako vlkodlačí jed prostupoval celým jejím tělem, aby se při příštím úplňku mohla stát stejnou krvelačnou bestií, jakou byl ten, kdo ji pokousal. Remus si tohle všechno prožil už dávno. Alespoň, že už začala přicházet k vědomí.
Trvalo však ještě hodně dlouho, než se probrala úplně. Překvapeně se podívala na Remuse sedícího vedle ní.
"Kdo jsi?" Zeptala se ho potichu. Mluvení jí způsobovalo nesmírnou bolest. Zdálo se jí však ani nemyslitelné, aby ležela v posteli člověka, kterého by ani neznala jménem.
"Jmenuji se Remus Lupin. Neboj se, za chvíli ti bude lépe."
Dívka nepřítomně přikývla a zavřela oči. Jak může vědět, jak jí bude? Ona sice nebyla mudlovský doktor, natož pak léčitel, ale určila si vlastní diagnózu. Nejpozději do pěti minut určitě umře bolestí. I přes její přesvědčení však smrt stále nepřicházela a nepřicházela…
Když těch pět minut určitě uběhlo, otevřela znovu oči. Možná umřela, aniž si toho všimla…ne. Byla pořád na tom samém místě. Třeba tu je ale jenom její duše…
"Ještě žiju?" Zeptala se Remuse, který se navzdory vážnosti situace neubránil úsměvu.
"Jak je ti? Už se to zlepšilo?" Zeptal se jí.
Dívka chtěla zavrtět hlavou, když si uvědomila, že už to opravdu tolik nebolí. Nevěřícně vytřeštila oči, což Remus vzal jako ano.
"Jak se vůbec jmenuješ?"
"Nela… Nela Geishlerová. Co se stalo?"
"Řeknu ti to později. Teď radši spi."
Nela chtěla něco namítnout, aby zjistila, proč jí tělo pálí jako kdyby stála uprostřed ohně a co tam dělá on, ale byla příliš slabá na to, aby mu odporovala.
Znovu se probrala až po několika hodinách. Neodvažovala se otevřít oči. Třeba to byl jenom sen, noční můra, ze které se konečně probrala… Teď otevře oči a bude hezky doma, ve svojí postýlce.
Přesvědčila sama sebe a o to větší šok zažila, když poznala místnost ze sna. Ten příjemný kluk, no kluk… Nela mu tipovala tak pětatřicet let, tu nikde nebyl.
Pokusila se zvednout, ale díky návratu bolesti, sice menší než večer, ale stejně dost veliké, nápad na odchod vzdala.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Remus.
"Ty už jsi vzhůru." Zaradoval se. "Na, tohle vypij." Podal jí lahvičku s podezřele zapáchající tekutinou. Nedůvěřivě se na něj podívala. "Udělá se ti dobře, uvidíš."
Nela obsah lahvičky vypila. To je neuvěřitelné! Nadávala si v duchu. Mohl by jí klidně podat jakýsi jed, nebo něco podobného a už by to bylo. Nevěděla proč, měla však pocit, že Remusovi může věřit.
Bylo to pěkně odporné, ale prakticky ve stejnou sekundu, co to do sebe nalila, jí začalo prostupovat tělem teplo, které si odnášelo bolest.
"Díky." Zamumlala. Teď, když už jí bylo celkem dobře, nevěděla, jak se chovat. Remus taky vypadal, že neví, co dělat. Nela se kousek odsunula a Remus si sedl vedle ní na postel.
"Musím ti něco říct ohledně včerejška… Neříká se mi to zrovna lehce, ale musíš se to dozvědět. Už jenom z bezpečnostních důvodů…"
Bezpečnostní důvody? O čem to sakra mele? Vždyť jí jenom něco pokousalo…
"To, co tě včera napadlo, byl totiž vlkodlak."
Nela si nejdřív myslela, že se přeslechla. To přece nemůže myslet vážně! Třeba si z ní jenom dělá legraci… Remusův výraz však nevypadal na to, že by měl v další chvíli zařvat "Apríl!"
Nevěřícně na něj koukala a Remuse napadlo, na co předtím nemyslel. Co když je mudla a o vlkodlacích nic neví?
"Víš, vlkodlaci jsou lidé, kteří…" Začal s vysvětlováním, ale Nela ho nevybraně přerušila.
"copak mě máš za takovýho debila? Samozřejmě vím, kdo jsou to vlkodlaci. Vždyť je to látka prvního ročníku!"
"Druhého." Opravil jí automaticky Remus. Musel to přece vědět, když rok učil v Bradavicích Obranu proti černé magii….
"Cože?" Chvilku jí trvalo, než jí došlo o čem mluví. "No, to je snad jedno, ne?"
Po tvářích jí začaly stékat slzy. Začínala si uvědomovat následky toho, co jí Remus řekl. Už není normální člověk.
Remus věděl, jak se cítí. Objal jí a ona se o něj vděčně opřela.
"Prosím tě, pokud pro mě máš ještě nějakou informaci, ze který mi hrozí infarkt, řekni mi to teď. Později bych to už asi těžko rozdejchala."
To Remusovi dodalo odvahu. Původně jí o sobě nechtěl nic říct, ale věděl, že jednou to stejně přijít musí, vlastně nejpozději při prvním úplňku, tak proč by to vlastně nemohl udělat už teď?
"Ten vlkodlak, co tě pokousal jsem byl já."
Nela se od něj na okamžik odtáhla. Remus čekal, že mu začne vyčítat, nadávat za to, že jí vlastně zničil život, ale ona to neudělala. Místo toho se zeptala.
"Takže ty jsi taky vlkodlak?" Remuse zaskočila její reakce a tak jen přikývl.
Nela si setřela slzy, které se jí ještě leskly v očích.
"To je mi líto." Řekla a bylo vidět, že to myslí vážně. Remus nevěřícně zamrkal. Podobnou reakci by nečekal ani ve snu. Pocítil k této dívce, která byla s velkou pravděpodobností duševně labilní, ohromnou náklonost. Natáhl se kousek k ní a políbil jí. Nela něco takového nečekala. Po počátečním šoku mu však polibek vrátila. Remus se ale najednou odtrhl.
"Promiň, já…nevím, co to do mě vjelo… Ty mě teď musíš nenávidět a já…"
Nela, ve snaze ho ztišit mu přiložila prst na pusu, což Remuse ještě víc zmátlo.
"Proč bych tě měla nenávidět?" Zeptala se ho.
"No, přece jsem ti zničil budoucnost…"
"Zničil budoucnost… Musíš brát svět s větším optimismem! A navíc, čeho bych teď docílila, kdybych tu na tebe začala hystericky ječet? Jenom bych zkazila náladu i tobě…"
Remus přesvědčil Nelu, aby s ním zůstala do přeměny, aby jí mohl pomoct s případnými problémy. Věděl sice, že ho vlastně nepotřebuje, ale chtěl jí mít ve své blízkosti. Nele bylo taky jasné, že jde jen o pouhou záminku, ale nijak jí to nevadilo. Většinu času strávili jen tím, že seděli a vyprávěli si. O tom, co bylo dřív i o tom, jak by si představovali budoucnost.
Konečně nastal úplněk. Remus rozhodně nenechal nic náhodě. Pili poctivě všechny dávky lektvaru a do místnosti, určené k přeměnám je zabarikádoval opravdu výborně.
Remus držel Nelu za ruku. Celá se třásla. Strachy. Přítomnost Remuse jí však dodávala pocit jistoty.
Už to začalo. Nele se zdálo, že se jí trhají vnitřnosti. Končetiny jí začaly porůstat světlou srstí. Pohlédla na Remuse. Dělo se s ním to samé, ale on už to nebral jako něco neobvyklého.
Neliiny myšlenky přestávaly fungovat. Chvíli nedokázala vnímat nic kolem sebe. Pak se její lidská část vytratila a zůstala jen ta vlčí. Rozhlédla se kolem sebe a spatřila dalšího vlka se srstí tmavší, než byla ta její. Zamířila k němu. Vlk stál na místě a čekal. Vlčice došla až k němu a lehla si před něj, dokazujíc mu svou neškodnost. Díky lektvarům z nich byli jenom dva krotcí a milí vlčci. Kdyby je náhodou zahlédl nějaký mudla, nejspíš by se chvíli kochal pohledem na tento nádherný páreček, než by šel hledat jejich majitele, aby ho mohl obvinit z týrání zvířat.
Nela se rozhlédla k
olem sebe. Ležela na špinavé podlaze. Těsně vedle ní ležel Remus, který také těžce oddychoval. Přeměna zpátky na člověka jim dala opravdu zabrat.
Remuse už nenapadal jediný důvod, aby s ním mohla zůstat. Vypadalo to sice, že se od něj Nele také nechce, ale co se dá dělat.
Loučila se s ním ve dveřích. Nechtěla, aby jí šel doprovodit až domů. Políbila ho na tvář a smutně sklopila oči k zemi. Kolik se toho za ten měsíc událo…
Udělala jen několik kroků od domu, když Remusovi došlo, že jí nechce za žádnou cenu ztratit.
"Nel, nechceš si mě vzít?" Zavolal za ní. Nela se otočila, rozeběhla se k němu a skočila mu do náručí. "Tohle mám brát jako ano?" Zeptal se jí. Byla štěstím bez sebe, takže se zmohla jen na přikývnutí.
Přečkali spolu ještě čtyři proměny, než si jí Remus vedl k oltáři. Nela neměla žádnou rodinu. Na svatbu jí přišla jen kamarádka z Bradavic. O nouzi přítomných se však bát nemuseli. Kostel, ve kterém se obřad odehrával se naplnil členy Fénixova řádu, kteří jim to oběma moc přáli.
Nela i Remus vypadali, jako by se vznášeli v sedmém nebi. Celou dobu se vzájemně drželi za ruku a pokukovali po sobě. Jako první vycházeli ven, když je oba oslepil záblesk zeleného světla. Nela, která stačila rychle zareagovat strčila do Remuse, aby smrtící kouzlo určené jemu svalilo k zemi jí.
Z kostela povybíhali členové řádu a dali se do pronásledování Smrtijedů. Remus však na něco podobného neměl ani pomyšlení. Vzal do náruče bezvládné Neliino tělo. Konečně našel dívku, která ho milovala, kterou on miloval. Jaký pak měl smysl život bez ní? Namířil hůlkou na své vlastní srdce. Nebyl však dostatečně rychlý. Než stihl říct ta dvě slova, zasáhlo ho kouzlo někoho jiného. Červíček za ním byl spokojený sám se sebou. Konečně dostal toho posledního. Remusovi to však ani v nejmenším nevadilo. Hlavně že mohl být zase s ní…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 maggie maggie | Web | 26. dubna 2008 v 14:32 | Reagovat

krása!!!:))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama